HORACIO.

HORACIO. (Březen 1918.)
I ty, Horacio, s tak rozjásanou lící, tak nabit důstojností, žhavý nadšením? Dost, postůj! – Víme, co nám dnes chce říci náš přítel ubohý. Kdes velkých hesel dým spolykal v ulicích a shltal výpar davu a teď mu jiskří zrak a vzpíná vzdorně hlavu jak stepní kůň, když na matčino rzaní svá pouta přetrhá a cválá divě k ní, tak náš Horacio na první zahýkání za klisnou pádí davů mínění... Ó, můj Horacio, jak jinak hlas tvůj měkký zněl v triu našich samotářských let, part sladký Oféliin pějí vlny řeky a tvůj mi béře rozbouřený svět. Byl hlasem varovným sirény v mrtvém tichu před mými bouřemi. Oféliinu smíchu tak slušel jako kvítí jejím kadeřím. Řek vždycky mužně „ne“ na svody malých hříchů a vždy své „ano“ na mé „nevěřím“! Žel, můj Horacio, přeškoda toho hlasu pro krčmy přístavní a jejich žvast a dým... Chceš sloužit všem a nikomu dát spásu, pohrdáš srdcem jedním, jediným? Jsi znaven čekáním? Či děsí duši tvoji obětí marných lázeň krvavá? 51 Bojíš se trhat plod, jenž pěstěn rukou mojí, ve stínu trůnu zvolna dozrává? Chceš slovy plamennými pálit staré modly a jejich zákon ctít? A pro pohodlí let stařeckých za živa ještě v klidu chce teple vystlat si náš nový tribun lidu svůj výměnek a v srdci národa? Jdi, můj Horacio. A škoda, přeškoda je tvého hlasu. Vzdechy zbabělé hladových žaludků a bezmocný vztek dětí tlumočit bude sluchu královu. Bez přítele své dílo dovrším. Bez pádné rukojeti svůj musí najít cíl ostří mé čepele!... Jdi, můj Horacio, a užij ve zdraví pokojných let. Vkroč v zaslíbenou zem co dobrý hospodář. Já blázen churavý jen zmrvím práh svým podlým zločinem. Jdi, příteli, ať nezasednou místa ti nehodní. Spěš k slavné hostině, již sluhům včerejším Fortuna zítra chystá, či vývoj, náhoda či jiná bohyně zbabělců váhavých, kteří se krve štítí. Když všichni zítra zdarma budou píti, proč ne, Horacio? – Je volný Dán, neb hokus-pokusem se zbavil tak svých pout, jak jarní rýmy v slunci dubnovém. Jen směle račte k hodům zasednout, proradný králi, po bok choti své i ctných Poloniů vy, stíny děravé, i ty, Horacio. Tvá spasila tě víra... 52 Lid může čekati. Lid neumírá. Je Dánsko malé, ale kořen zdravý přežije věky. Moudře poddá se. Jak chytrý živnostníček počká bez únavy, až na pána si měšec vypase... Mně příliš hluboko hnis vnikl rozkladu, myšlenky vzdorné zrezavělý hřeb, mne příliš hnětla hanba odkladůodkladů, než abych se ctí mohl jísti chléb, jejž připravil bez potu perné práce větrný mlýn příznivé konstellace... Jdi vítat vítěze! A pozvedni svůj hlas, až v bubny udeří. Ať velký Fortinbras tě slyší prvního a v srdci svém tě nosí. Můj meč tu zatím starou plevel zkosí, jíž zarost dánský trůn. Až v smetí trup bláznivého prince budou vynášeti, před tváří rekovou vzdej poctu příteli a rci jim: Všichni v Dánsku, zbabělí, jsme šilhali po požehnání míru. – Dvořané, davy s Horaciem v čele. Lid měl jen naději a Horacio víru, jen Hamlet měl i trochu studu v těle! 53 OBSAH.
Cassiovy ruské listy5 První máj 191922 Jen tu píseň24 Běžec 28. října27 Český komediant29 Hold mladých31 Vojačka32 Křest děla34 1914 a 191937 Mrtvý na Drině40 Messer Niccolo Macchiaveli43 Eneáš Sylvius47 Horacio51
[54] JAROSLAV KOLMAN.
Narodil se 30. prosince 1883 ve Velkých Hlušicích u Nového Bydžova. Studoval v Praze na reálném gymnasiu v Křemencově ulici, pak na reálce v Ječné ulici a pozemní stavitelství na české technice. Ještě za studií přispíval do „Samostatnosti“ satirickou prósou i verši a také později, když byl od r. 1911 žurnalisticky činný v redakci „Hlasu Národa“. Roku 1912 a 1913 tiskl již své první verše revolučně vojenské, jako Píseň pušky v „Pokrokové revui“ (pojata do prvé básnické jeho knihy), Křest děla v „Samostatnosti“ (viz str. 34, této druhé jeho knihy). Je zajímavo, že již dvě léta před válkou měl hlavu plnu vojny a revoluce, jakoby byl tušil blížící se katastrofu. V červenci 1914 hned v prvních dnech mobilisace poslán s 11. pěším plukem na srbskou frontu. S bojiště vrátil se jako invalida přes segedinský špitál do Prahy, kde byl operován. Od r. 1916 jest členem redakce agrárního deníku „Venkov“, kam píše feuilletony označené pseudonymem Cassius. Vydal knižně: Praha a jiné básně (Bibliotéka fondu Julia Zeyera. Vydává Zeyerův fond při České akademii. Č. 16. V Praze 1917. 8°). V tisku: satiry Stůl v ministerstvu, prósy Chameleon Bengár. K tisku připravena kniha vojenských novell. Jaroslav Kolman je svěží, originálně založený talent básnický. Jeho výraz má vlastní ražbu, často překvapující novým osvětlením obrazů, nápadů, myšlenek. Forma bývá mnohdy rythmicky i stroficky sice uvolněná, ale vždy pružná, dobře kadencovaná. Causeristický tón, švižný a elegantní, ironický a koketně nedbalý, kousavý a bolestný, daří se básníkovi stejně úspěšně jako vlastenecká výzva, citové naladění, ostrý postřeh života i smrti v ponurém rámci válečném. Doba nutila básníka tak prudce aktuálního někde zastříti svůj námět jinotajem. Ale právě toto omezení vedlo jej k vynalézavosti, jen zesilující jeho osobitost. J. B.
[55] HOVORY BÁSNÍKŮ SV. XII. Pořádá Jaromír Borecký. JAROSLAV KOLMAN: CASSIOVY LISTY 100 číslovaných a autorem podepsaných výtisků vydáno na tiskovém japanu Nákladem F. Topiče v Praze. 1921
DOSUD VYŠLO:
I. sv. Viktor Dyk: Noci Chiméry. II. sv. Ant. Klášterský: Ze zápisníku mrtvého. III. sv. Josef Šimánek: Propasti a plameny. IV. sv. Fr. Frýdecký: Hlas Tatry. V. sv. Jan z Wojkowicz: Tmy a světla. VI. sv. Jan Rokyta: Lesní pohádka. VII. sv. Jaroslav Haasz: Jeřabiny. VIII. sv. Tereza Dubrovská: Když slunce zapadlo. IX. sv. Josef Holý: Skalní pláně. X. sv. Jaromír Borecký: Pršely růže. XI. sv. Stanislav Zima: Z deníku starého člověka.
E: pk; 2006 [56]