MRTVÝ NA DRINĚ.
Už všichni odešli a já tu zůstal sám;
jen ze tmy do tmy běží vlny Driny –
Tak chtěl bych vstát a jít... Za nimi. Ale kam?
Tak chtěl bych vykřiknout – ! A v ústech plno hlíny..
Je hořká jako zášť, jež mstu svou nepřežila,
a těžce drtí ubohé mé údy...
Snad úzkost smrtelnou do sebe lačně vpila
všech těch, všech těch, kdo kráčeli jsme tudy.
Kam odešli jste, kam, druhové moji drazí,
přes ubohý ten práh mrtvého mého těla?
Proč jste se vrátili, šílení, polonazí,
kdo přes můj čerstvý hrob hnal zpátky naše děla?
Kdo umřít poslal nás v bratrovražedné řeži?
Jste doma zas, či v zemi dobyté?
Kam vlny zelené, jež u mých nohou běží,
nosily hlavy krví zalité?
Je mi tak smutno. A přec vrboví
dnes přes noc vzkvetlo pupeny zelenými...
Dnes v noci cítil jsem, jak příkrov mechový
se hýbal životem. Stem životů. Oživnu i já s nimi?
A ráno v blízkém selu stoupal modrý dým
tak vlídně k obloze a rosy krůpějemi
byl pokropen můj hrob. Vln hovor s rákosím
39
zmlk milosrdně. Dravý proud plul němý...
Snad vše je odpuštěno. Snad se vrátím k svým...
Snad nejsem vinen tím, že mučili tu zemi...
A bosiak mi tu voní prostince
jak u nás heřmánek u sousedovic můstku.
Můj bože, u nás? Jak je mamince?
Co děti dělají? A co náš Josef v Rusku?
Kde jste, vy všichni? Bojím se tu sám,
jak ze tmy do tmy běží vlny Driny – –
Tak chtěl bych vstát a jít! Za nimi. Domů, k nám...
Tak chtěl bych modlit se... A v ústech plno hlíny...
Maminko! Chtěl bych spát a mučím se snem zlým...
Kdybyste věděla, co v noci zpívá Drina:
Nepustím tebe, hochu, nepustím.
Zabil jsi bratra... Neuzří máť syna.
Ať tělo tvé jak mrcha zpráchniví,
zapomenuto, zajato, v mém břehu...
za vinu živou pykej, neživý!
Než kosti vybílí se v mého slunce žehu,
než spálí je můj mráz...
než déšť můj, čistý pramen jarních sněhů
smyje s nich hřích...
Jen duši, bože, duši moji spas!
Smrti se nebála, jen psů těch krvavých.
41
Odpusť, můj Pane, služce cizí vůle...
Jak mne jsi zabila, ať všechny zabije,
kdo zradí tebe, obránců tvých kule!
Ubohý stín můj, hrob můj, smířené provinění,
ubohé mladosti mé konec ubohý
za vlídný úsměv modré oblohy,
ti vzdává dík. A prosím nebe
já, český voják, tam na břehu Driny:
Odpusť nám naše viny...
Za tvoje štěstí, prosím, za své vykoupení,
Jugoslavie!
42