JEN TA PÍSEŇ...
(5. července 1919.)
Vždycky cos říci chtělo nám to Jméno
a vždycky mlčelo svou slávou zaplašeno.
A mlčí dnes. Jen mluví noviny:
Hranice vzplála. Popel – dálný Rýn –
– náš mučedník a velký vlasti syn....
Však Jméno mlčí! Mluví – dějiny.
Honosná slova ve sváteční sluch
balsámem lijí z úst se řečníků.
To Jméno mlčí. Dřímající duch
poslouchá hudbu frází ze zvyku.
Starý Týn mlčí a ten celý svět,
jenž dříme v něm; dnes po pěti stech let
jako by ještě hloubej halil v stín
svou temnou tvář. Zas mlčí boží dům
dnes jako vždy. A zase jediný
tam dole člověk mluví k zástupům:
Plameny – popel – velký vlasti syn – –
Uvadlá slova.... Živé pravdy stín,
ozvěny hlas. A prázdný.... Dějiny....
Ten mrtvý svět s tím živoucím tam dole
pokaždé svede Jméno v jeden kout.
Tam stojí proti sobě. Každý ve svém kole....
A nelze vykročiti z kouzelného kruhu
a nelze domyslet a nelze vzpomenout....
Jak zabíti to věčné mlčení,
to bědné dědictví, jež předává rod rodu,
to smutné česání uvadlých, planých plodů
o smutných svátcích Nepochopení?
24
Dnes jako nikdy. Slovo burácí....
Člověk tam dole mluví k svému davu:
Plameny – popel – nehynoucí slávu
a věčnou památku – svobodní dnes, bez pout –
Týn mlčí. Mlčí dav. A řečník obrací
poslední listy klidně beze chvění:
jak výsměch zní to, jako šelestění
svadlého listí v rozkypělý proud.
Dav sklání hlavu. Obr nečinný
pohádku poslouchá. Překrásnou: Dějiny.
A člověk končí. Mlčky čeká Týn.
Není tu nikoho, kdo by chtěl něco říci....
A náhle jako květ když padne v prázdný klín –
ta píseň: „Kdož jste boží bojovníci!“
Ze živých hrdel letí v živý sluch
a v srdce udeří. Pozvedá hlavu duch
a okem zaslzeným v známé světy patří.
To je můj Týn? To vy jste, vy, mí bratří?
Jak dlouho jsem to spal? Jste volni? Oh, to není
tak příliš časné, ale probuzení
to sladké přece. V plném ohni vzplanu.
Vzdej, písni vítězná, mé díky Pánu,
nechť rozezvučí zvony Týna, lité
z cizího kovu, moje píseň písní:
– že konečně jen s Ním – jen s Ním že zvítězíte..
Pohasly tóny. Mlčky lid se tísní
a větřík chladí tváře. Krev se tiší.
Pobledlo nebe. Týn se zdá být nižší.
Z kamenů temných stará bují plíseňplíseň.
Ta žíti smí.
25
Kdos mluví zas.... a Duch spí nečinný
a srdce svírá stará, známá tíseň
Zas dějiny a stále dějiny
a nikdy – my.
Zas mrtvo všecko. Jen ta strašná píseň....!
26