Den první mého žití vzplanul již,
a já se ze tmy k světlu probudila;
žel, brzy poznala jsem žití tíž,
jak malý hněv tu jest i vzdor i síla.
Já vyhnanému tvoru matkou byla.
Ten u mne práci, pot a hloží měl,
a v nitru odbojem i hněvem vřel.
Leč v posled ustal v zimničném svém chvění,
svou hlavu podepřel a zaslzel:
„Což v konec útrap žádná naděj není?“
Tak mluvíš ty, jež pád jen nyní zříš.
Zda vinu znáš, jež trest si zasloužila.
Zda na obranu slovo říci smíš,
zda prolít’ slzu, jež by skvrnu smyla,
a ve tmách záblesk světla oživila.
Tvor onen bídný sám svou zhoubu chtěl.
Já z mlhy v jeho boje, pýchu zřel,
a slyšel slov těch, jeho sudby znění:
„Jest velký trest, leč velká vina, žel –
ne, v konec útrap žádná naděj není!“
Dost slov těch! Z hmoty povzneste se výš,
a z tmy, již zloba svojím pláštěm kryla,
vy dospívejte k pravdě vždycky blíž.
Toť pramen, z kterého již Věčnost pila.
Ta v kolébku se nebes, země vryla,
ji před zrozením světla anděl pěl.
To budoucích je srdcí manna, pel.
Ta trny v květ a slzu v úsměv mění,
toť naděj sladší ráje nad úděl:
„Ne smrt je cíl, leč smír a vykoupení!“
V hloub temna blankytných až ze sídel,
od zářných hvězd, zkad první zásvit sjel,
zněj souzvuk harf a křídel šelestění:
z azuru v říš, kde kvete asfodel:
„Ne smrt je cíl, leč smír a vykoupení!“