DĚDINA NA FRÝDECKU
Nevelká víska – pod Bezkydem leží,
jde horská strumeň pod fojtovým oknem,
bohatý fojt je, hlava věru bystrá,
vždyť smeká před ním žídek Sami Rébach
a na úřad-li přijde, sám pan hejtman
mu ruku podává, skrz zuby cedí:
majn líbr, also, ví getc ínen.
Na fojtství ovšem nápis německý jen,
jak za děda to bylo, tak je dosud,
když od úřadu přijde jakés písmo,
je německé? nu, rozluští je kantor,
jenž za pár grošů pravou rukou fojta.
9
Pod strumení je neveliká škola,
v ní po našemu v prvé třídě učí
a ve druhé již „samospasnou“ lámou,
duch utrakvistský vane ze všech kobek!
Je rektor spokojen, když z lesů Géra,
jenž naše vísky těžkou rukou dusil,
mu pošlou forku dříví, forku četí,
vždyť v zimě v horách Melusina zpívá
až uši brní, zpívá dnem i nocí.
Burmistr tloustne v sladkém farniente,
má karty rád a časem na taroky
pan farář přijde s Němcem revírníkem.
Ve vsi se nečte, jedna hospoda tu,
chudičká věru, novin marně hledáš,
vždyť nenínení, kdo by v písmech tady čítal.
Chalupník goral času na to nemá,
vypije za dva, do roboty táhne,
kdo staral by se, venku jak se žije,
dost o světě ti poví fořt či farář,
než karty vezmou do buclatých rukou.
A vesská mláď jak školu opustila,
jde do fabriky robit za groš malý
ode tmy do tmy. Čas až její přijde,
tož ožení se, její děti opět
se v „utrakvistické“ tvrdou řečí moří
a vyjdou do života rovni dřevám.
Jsou nové volby? Nu, fojt zas je zvolen
a výbor starý. Časem někdo umřelumřel,
tož jiného zaň volí – z příbuzenstva,
čím zámožnější, tím jistěji projde.
A leta tekou. Utrakvistská škola
do věků straší, novin stále není,
kvitulka chutná, jsou-li na ni grošegroše,
a nejsou-li, snad Sami Rébach počká.
Kdo staral by se, že tu v slezských horách
nad fojtovými dveřmi visí nápis
podivných liter, tvrdé, hluché řeči...
(1909.)
10