VÍTKOVICE
Mně divno, že zde všichni jsou tak tiší.
A kdos mi pravil: V divné jsi to říši,
hleď, komínů les pne se do výše
a mračna čoudu pod nebem se válí,
cos v srdci pálí,
chceš hlasno promluvit a hrdlo súženo je,
vše pekla hrůzy tančí před zrakem,
na skráních vyskočily proudy znoje
a představ roje
se kolem ženou divou rychlostí –
co bouře, která v horách sta lvy hřímá,
co mořský orkán, jenž tě děsem jímá,
co všechen strach, jenž vžral se do kostí
všech odsouzenců, které Dante viděl,
Apokalypsy co je šílení
před touto hrůzou, která v říši dračí
po tobě krvavý zor stáčí,
a dravčí zuby na tě vycení.
Les komínů zde pne se do výše,
pod nimi, v hloubkách, lidští krtci ryjí,
kdo pod zem sstoupil, ďáblu upíše
svou duši, štěstí navždy ztratil svoje,
jen proudy znoje
a mozoly mu zbyly ze všeho,
19
co život sliboval kdys, v dávných dobách,
co bylo kdysi cenného,
vše pochováno; v dračí říše kobách
pro štěstí místa není, pro úsměv.
Zde robotníci vlastní slze pijí
a v žáru železáren v den, noc, svíjí
se houfy vyděděnců, píšťal řev
je k práci honí.
Tak žijí životem těch tažných koní,
co v dolech točí rumpálem.
Tam dole, v hloubkách, lidští krtci ryjí
a z oceláren hlahol kladiv zní,
třesk ponurý se zvolna v mozek vpíjí,
jak jednotvárná hudba pohřební
v tu melodii
řev drábů vpad a strojů ropot tvrdý.
Měls duši, synku? To ji ohluší,
zapomeňzapomeň, hochu, žes měl jiné cíle,
žes býval jinak nepoddajný, hrdý,
na plachty bílé,
jež k štěstí nést tě měly rudým zorám,
zapomeň, synku; když jdeš k černým horám,
nevzpomeň nikdy na duši...
Chtít lidsky žít zde? Darmo trápit mozek,
– kdo lájí stvořen, lájí zůstane,
–když– když nemá síly okovy své rozbit,
že ano, Rothšilde a Guttmane!
A my už nechcem nic, je všecko marno,
my čekáme, až padnem na líc a ta
proklatá černá bestie
poslední krůpěj krve vypije.
Chtít lidsky žít zde? V den, noc třeba robitrobit,
a když je život příliš hořkým,
nu, trochou kvitu můžeš upokojit
své srdce, bolest zapíti.
Zde žijem ještě jako za dob starých,
ius primae noctis, jsou-li robky svěčnésvěčné,
(až na případy kterés výminečné)
si hájí pán. Což nepřetekl kalich?
Kdo zastane se utištěných, malých?
20
Tož pij a pij, až mozek omámí se
a v mátoh příze
ti třeba zákmit štěstí zasvítí
a zapomeneš, že jsi pouhým robem,
zdát se ti může o všem na světě,
o láskách výstředních, o kvitu bečkách –
jen ne o revoluci třikrát prokleté...
*
Z černých mračen od Vítkovic
na celý kraj padá dusno.
Širé lány pohubeny,
steré stromy umrtveny.
Zeleň hledáš? Marně hledáš.
Těžké mračno visí nízko.
Zablýskne se? Zahřmí jednou?
Hrom-li třaskne do komínů
nad šachtami hlubokými,
do vysokých žhavých pecí?
Do těch pevných panských sídel,
co nás všecky zotročily?
Dusno u nás. Dusno... Dusno!
(1909.)