VRBICE
Jen jeden výkřik. Slyšels? Zachvěl dušíduší,
jak kacíři by vzkřikli, bledí v líci,
když katům vydala je inkvisice,
by strašnou smrtí mřeli na hranici.
To nebolí tak ani, cizí drábi
když knutou hřbet ti rozdírají holý –
což ránu ranou oplatíš snad jednou –
dnes otrok, zítra otrokáře kolí.
Zde vlastní člověk, syn tvůj, bratr třeba
jde katanům své nabízeti služby,
zde renegát tě cizí knutou mrská
a krade sny tvé, naděje a tužby.
Za kousek chleba, pes, svou prodal dušiduši,
za čísi drsné ruky pohlazení
svou matku poplije, v líc bratra třaskne,
na otce sápe se a zuby cení.
To bolest nejhroznější. Žhavý olej
na odsouzence tělo litý zvolna.
Hoj syčí! Kůže prýská. Kdosi křičí –
a směje Šulferajn se, Macierz Szkolna...
(1908.)