RATIMOV
Lernejská hydra zde roztáhla chřtán,
oči – dva ohromné uhly,
čoud vidíš valit se? Její to dech,
kam dolét, celý kraj ztuhlý!
Potvora sežrala lesy –
valašské lesy, co krás bylo v nich!
potvora sežrala lidi,
pohlcen každý, kdo kolem se mih!
sežrala panny, sežrala děti
tvářiček zrůměněných!
Ohnivou tlamu má, síru a jed
po leta chrlila ve kraj.
Jdeš kolem – skaliska, prokletá poušť –
milostnou píseň zde nehraj!
Rapsode, umíš-li bouřit,
na buben válečný udeř, či v štít!
ej, baťko, zahynem třeba,
ale snad zdaří se bestii stít,
zhynout-li třeba, tož zhynout čestně –
v otroctví nečestno žít!
*
Rudým okem celluloska
do daleka, do široka
rozhlíží se, novou oběť
lačným zrakem vyhledává –
13
stane se tu někdy zázrak?
přijde Herkul, zhubí hydru –
či je souzeno nám umřít
na tom břehu Ostravice
hladem, žízní, vysílením,
jak zhynula Hagar v poušti?
Bůh je vysok, car je dalek –
v žilách ještě trocha krve,
na rtech ještě trocha vláhy,
v očích ještě trocha vzdoru –
umírat jdem na svou výspu,
bez žalosti, bez povzdechu,
neželeni, neslaveni,
zákony jak kázaly nám.
(1908.)