JÁ VĚŘÍM...
Já věřím, mořské vlny, o skaliska bijící,
že rozvrátí je posléz, hvozdy šeré vichřicí
že lehnou časem, osení pod kosou sekáče,
že vichor darmo neúpí a darmo nepláče,
jist vítězstvím nad výspou, příboj nežaluje
na tvrdá skaliska, jež vstříc mu hledí ponuře,
však odražen, zas bezuzdný a hrdý vstříc jim duje
pln síly zběsilé, strašného hněvu ve chmuře,
až zdrtí je a shltne, věčně nenasycený
by letěl dál,
24
hřbet rozrytý, ret znojem, slinou zpěněný
se k novým vítězstvím zas hnal!
Tak mnohou strašnou bouř jsem v žití slyšel duněti,
ten onen strom před zrakem mým byl blesku obětí,
tak mnohý kolos chvěl se v základech, když litice
šly kolem válečné a roty v roty bijíce
mou zemi pustošily, ohněm hubily ji,
pod katů meči kdy mých bratří hlavy padaly
jak zralé obilí – kdo moh’, nás uštknul zmijí,
od kouře černá oblaka a stromy zvadaly,
kam oko hledlo, poušť jen, obraz truchlý, příšerný,
a národ přec
to všecko přežil, znovu zved se, nezměrný
a novým ranám nastavil svou plec.
Jak v přírodě, kde s důsledností věru železnou
po jaře léto, podzim, zima, nové jaro jdou,
a po noci den svitne, slunce žhavě zasvítí,
déšť bledým květům, svadlým travám dá se napíti
a slunce opět mokré cesty vysušuje,
by milenci, co do lesů jdou vzývat Venuši,
si nohou nesmáčeli, pták svou dumku snuje
a strumeň zpívá tajemství, jichž hloubku netušínetuší,
pod tlakem vyšších sil, jež člověk nechápe –
i slezský lid
ze strašné noci, z kruhu bědy vytápe
a do přilb vrahů svojich začne bít.
Ať mračno ostrých střel nám slunce zacloní!
Já věřím, vítězství že k nám se přikloní,
vždyť kolo dokola se přece otáčí
a dlouho dost my byli dole. Dost už bodláčí
jsme cítili i trn, jak v našinaší skráni bolí!
Nás nářek nespasí však, slabost vše až vymizí,
až v svorné práci pluh svůj zaboříme v roli,
až tvrdí budem jako ostří kosy, vyklízí
jež siré lány, prudcí jako nočních blesků kmit,
co mstít se jdou
za všecko bezprávíbezpráví, pak v zlatorudý svit
si aureolu vpletem vítěznou!
(1910)(1910.)
E: av; 2006
25