KOVKOP.

KOVKOP.
Já kopu, já pod zemí kopu, já balvany jak hada kůže se jiskřící kopu, pod Polskou Ostravou kopu. Kahan mi zhasíná, do čela padly zcuchané vlasy a slepené potem, octem a žlučí se zalévá oko, ze žil a s temena lebky se kouří, z pod nehtů červená lije se krev, já kopu, já pod zemí kopu. Široké kladivo do štoly vrážím, na Salmovci kopu, já v Rychvaldě kopu a v Petřvaldě kopu. Při Godule má žena mrzne a sténá, na klíně hladová robata pláčou, já kopu, já pod zemí kopu. Srší to ze štoly, srší to z očí, já v Dombrové kopu, já v Orlové kopu, na Porembě kopu a pod Lazy kopu. Nade mnou nad hlavou kopyta duní, gróf jede dědinou, komtesa ručkou pohání koně a směje se růžovou tváří. 68 Já kopu, já motyku zdvihám, má žena sinalá do zámku jde, chleba chce, v prsou kdy vyschlo jí mléko. Dobrého srdce je pán, z žultého kamene je jeho zámek, pod zámkem hučí a láme se Ostravice. Před branou černé dvě suky (40) se mračí. Na co šla do zámku prosit a žebrat? Roste rež na poli panském pro horníka robu? Já v Hrušově kopu a v Michálkovicích. Co bude z mých synků, co bude z mých děvuch, až mne ráz ze štoly vytáhnou mrtva? Můj synek dál bude kopat a kopat, na Karvinné kopat a děvuchy – co bývá z hornických děvuch? Což kdybych tak jednou prokletým kahanem do štoly mrštil, sehnutou do výše narovnal šíji, levici zaťal a vykročil přímo, půlkruhem od země k obloze vzhůru kladivo zdvihl a jiskřící oči, tam pod božím sluncem. 69