DEN PALACKÉHO.

Petr Bezruč

DEN PALACKÉHO.
Já velikou viděl jsem národní slavnost. (V mém kraji je pusto a šero a ticho.) Já viděl českých měst metropoli, zřel muže se zlatým řetězem stát, před nímž se korouhve ukláněly – (před židem z Polské a před panským hajným do prachu klonil se burmistr mé vsi, prose o chléb a chrást pro horníků dětíděti) – Já viděl stožáry k nebesům plát, já viděl prapory do výše vát, zřel chvojím a sametem krášlené město, zřel jásot tisíců k obloze hřmít – (co je to? Já slyším sirotků vzlyk, když voda zatopí doly na ráz, když v hospodě u žida strhne se řež –) bílé zřel panny jsem v průvodě jít – (u nás jich není – je v dědině žid, a lesní a správce – a z čeho chceš žít?) a v tom moři nadšení stál jsem já tich. V té kráse, v tom nadšení před okem šla tichounká vesnička pod Bezkydem, kde před lety žil jsem a vyrostl já: 94 vidělviděl, jak rdousí nás před Těšínem, tož Rótšild a Gutman, gróf Laryš a Vlček, – a jasný Sir-markýz Géro – tak před okem táhla mi rodná má ves, kde před lety Čechové dodýchali a zněmčená škola a zpolštěný chrám – A proto já mlčel jsem při slavnosti, Čech poslední z vesničky pod Bezkydem, kde můj národ ubili, zardousili tož Rótšild a Gutman, gróf Laryš a Vlček – a jasný Sir-markýz Géro – ... zpívejte, těšte a radujte se! Žil veliký muž, ten probudil vás? A nahoře na sever pod Bezkydem má vesnička česká – ta dodýchala.