Co píši teď? Jak daleko má kniha?
Jsem hotov, pane! Venku slzí duben
– ač drobnými jen krůpějemi jara,
hned po dešti kdy pupen puká bujně
a vlhkou vrstvou listů od podzimu
ven květ se tlačí na ústrety slunci
jak svitů jeho klamy, orosené
hrou barev z duhy úlomků, co její
už oblouk taje na oponě oblak,
z hrud vonnou ovlahou co dýchá země –
vám vhodno buď a u vašem již věku,
můj vzácný hostiteli, nad půvaby
tam jara – vzíti za vděk touto jizbou,
co vykázala hostinnost ji vaše
mně za útulek. Chudý jsem a bludný
jen učenec. Řím dobyt Karlem Pátým;
mne přízní vaší hostí Mirandola.
Já knihomol, dob znalec dávných pouze,
vy mudřec života, kmet hlubých úvah.
Co velela mi psáti Vaše Milost
o dřevních pohřbů způsobech, vám, pane,
již do rukou zde tyto kladu listy.
Leč míním bez lichot – jste zdráv a kliden –
dost máte ještě času, hrob si volit,
kde náhrobek Vám slavný vztýčí v slzách
rod Picův šlechetný a vděčná pamět.
Jak ráčíte, dím přehled knihy ústně.
Díl prvý jedná o obřadech řeckých.
Jak opustila duše chladné tělo
– sub nota namátkou zde vedu doklad –
druh Kriton Sokratovi zavřel ústa
a víčka zatlačil, by výraz mírný
pláč klamal živoucích jen zdáním spánku,
ač dříve obolos mu vložil do úst,
mzdu Charonovi přes Acheron tmavý.
Než vypil bolehlavu smrtnou číši,
sám Sokrates se umyl před svou cestou,
by ženám práce ulevil, jež jinde
i oleji své mrtvé natíraly.
Šat bílý barvou smutku objal údy;
pak na lůžku – je stlaly listy révy –
byl mrtvý vystaven, by nohy z domu
se chystaly jak na odchodu odtud,
kde stála na prahu vždy s vodou svatou
amfora hlíněná: kdo kráčí z domu,
z ní očistil se k styku se živými.
Kol věnce květin. Paprslek však slunce
již bledého se neměl tknouti čela –
tož před východem dne se děje pohřeb.
Jdou muži napřed, za nosítky ženy.
Zvuk fléten kvílivý a nářek plačic
krok smutných přátel přehlušuje divě,
ba ženy rvou i vlasy, tlukou v prsy,
ač zákon Solonův již dávno káral
vše hrubé hoře výbuchy, ač marně.
Dí Platon později: Kde komu kázat,
by tuto hlaholil, tam pláč jen mlknul?
Vždyť dojmů srdce neovládá obec.
Řád veřejný dbej leda toho, ulic
by chodu nerušil žal soukromý a vřava.
Pěl dojemně už nestranný vždy Homer,
to srdce prostorné jak volné moře,
jež vichry nechává i jemné vánky
hlaď klidnou čeřiti, tůň ze dna bouřit:
„... Nehaním ovšem já nikdy,
nad mrtvým zaplakati, jenž naplnil života úděl.
Vždyť je to poslední poctou nás ubohých smrtelníků,
přátelům ve smutku za nás kdy po tvářích kanou slzy.“
Byl mrtvý spálen v dobách heroických.
Šíp metal Apoll s luku stříbrného –
kol plápolaly hranice, žár praskal
a trávil Achajců vždy nové kupy.
Pad' heros mocný s temným chřestem zbraní –
tu jeho mrtvolu, zbroj, psy a koně
a zajatce, tuk od obětí zvířat
a oleje a medu plné báně
dým na hranici mohutné s ním halí.
Vzňal plamen se a sálá do vysoka;
veň lije přítel s pozdravy mu víno,
co druhové kol žároviště v zbrani
hry vedou slavné, závody a kolby,
až posléz popel rudým hasí vínem
a zbylé kosti vonným nardem rosí,
je pod mohyly chlumem kladou v urně.
Však v dobách potomních i žár i rakev
se dělí svorně o zádavy Hadu.
V zem výhradně jen Sparta klade mrtvé.
Když jejím králům mimo domovinu
bůh mračný pokynul a přísná Moira,
ne domů z ciziny prach v popelnicích,
leč mrtvolu jich posílali v medu.
I v Athénách kdys tklivý vládne ostych,
by na jev neničil žeh ohně náhlý,
co z bytosti tu zbylo milované.
Což mohla sirá hleděti by matka
kdy bez hrůzy a bez úmdlob a křiků,
když dítě miláčka by v loži květů
jí dusil objetím vír žhavých ramen,
to snící děcko bez obrany matky,
jak dýmu chuchvaly by rozsápaná
tam Empusa jí dávila a drala?
Jen za dob moru nedba zbožných zvyků.
Jak moha kdo, tak pochovává mrtvé:
je klada chvatně do ohňů i cizích,
i drva krada dosud bez podpalu.
Však v dobách klidných o hranici zdobnou
dbá mrav; kdos pochodní ji z pokrevenstva
sám podnítí, pak vrhali tam roucha
a šperky, milé zdoby zemřelého.
I tehdy, mrtvola-li v hrob jen dána,
co za živa jí draho, pálí ohněm.
Choť Periandra z Korinthu, Melissa,
– ač v drahých rouchách pochována slavně,
i vásy, lampy, zrcadla ji zdobí
hrob v země útrobách – se v nocích jeví
snů přístrachy, lká na chladno a vlhko,
že oděvy prý nespáleny po ní.
Dlel tedy v styku tajemném jich mrtvý
zde s tímto světem světla, bera účast
– toť souhlas víry Hellady a Říma –
i odtamtud zde na osudech jejich.
Buď rakev, popelnice – uložena v zemi.
Ba tvrdí Platon, Athéňané staří
že hroby předků po svých měli domech;
krb rodný proto posvátný byl starým.
To piety byl čin. Buď dovoleno
mně odbočiti k nám, v čas bližší, domů.
Ferrante Aragonský v Neapoli,
zván Moro nero podle kata – negra,
měl plné podzemí svých soků v poutech,
kam vstupoval jich na mučení mnohdy.
Však v komnatách, své na blízkosti, povždy
měl sbírku protivníků – odpravených
a čistě balsamovaných, v těch šatech,
jež odívali za živa, ať šlechty
to hedbáv honosný, neb hadry chlapa,
co panstva za peníz naň číhal s dýkou.
A netajil ty mumie! Ne úděs,
smích vítězný a škodolibý lámal
rty posupné, když odhaloval hostem
je na odstrachy od spiknutí možných,
neb sám se kochal hrobařsky svou silou.
Čtu v dějích rodu onoho či toho:
„A mrtvé svoje mohli ukázati,“
že nezbyli se jich snad podlou vraždou.
Ferrante jinak ukazoval světu
ty skříně drahých ostatků! Jak s myší
hrá kočka lísavá, hrál s kancléřem si,
jej s tenkou svíčkou vodě stíny komnat
– kat mouřenín jim stále slídně v patách.
Vlas Antonellu Petruccimu ježí
na hlavě hrůza, věrný sluha pánu
krom služeb svých i štědré dary dává,
by v bázni smrtelné jen vlídný pohled
kdys ulovil jak pes, co nese kořist,
– až chudý, bez účasti v piklech vzpoury,
týl na špalek. Mním: mrtvým tělům – soucit.
Co ze země – v klid, do země se vracej.
Bůh Hellenů by znesvětil se hledem
již na mrtvolu bez hrsti jen písku.
A po Kristu sklon patnáctého věku
smrt nelidsky ctil Moro nero křesťan.
Kdy ona síla – co nám pudí k zlému
náš věk, pravd příštích opájí se tuchou,
sen antiky dní volá ku obrodu –
by vždy též k dobru vedla blahodějnou vůli,
ne Kristu dím, jen člověku jak bližší
my byli bychom v druhé míze lidstva!
Mní jenom klam, že bez zásvětí stínů
dny byly Hellady, vždy slunnou září.
Co Antigonu na hrob vedlo bratrův,
mu lásku označit a úctu k rodu?
To soucit Řeka s dní mu vlastních métou;
žel s sebou samým v tvrdých rukou Moiry;
strach trestu – nelič titanem vždy Řeka! –
že pohled na mrtvolu Olympské by znectil,
co pozemské, jí bylo poskvrněno,
– vždyť kropili se vodou na očisty
i z doteku i po obřadech pohřbu –
a bohů podsvětních by nedbou bylo,
kdy jejich majetek jim odepírán.
Tak Teiresias mluví Kreontovi
a „Zlověstný“ dí „Hades číhá zhoubou
i trestné Erinye stejně tobě splatí“.
To nejsou uměn lahodné jen loutky
dle dnešní nápodoby: sladká Venus,
Pan laškovný či duhokřídlá Psyché;
ne Olymp jen, Řek vídal také propast!
Syn krásné Hellady chtěl ovšem blaze
žít tuto v ducha souladu i těla –
však neděsil ho pohled do záhrobí?
Jde smrt mu vstříc – a vábivý má úsměv
ten bratr spánku pro něho? an kloní
svou k zemi pochodeň, kdy čeká Hermes,
by duši vedl – – Kam? Kde stín a stíny!
Jak upřímně dí Achill Ulíxovi:
„Mně nechval smrt! Já raději bych
tam oráčem kdes chudému byl muži,
než tady vládl mátohám a stínům!“
Kol brány Hadu mrákotný a sirý
stín bloudil mrtvého; až tělo v hrobě,
pak přidružil se teprv k plachým zjevům,
co jednotvárnou loukou asfodelů
sem tam se sunuly a vlály v tlumech,
neb věky snily o mrákotných dumách
tam v temných hájích topolů a vrby.
Jsou tápavé to podoby, klam, obraz,
co tichým poletem jak sovy noci,
neb šelestem jak listí na podzimu
kol Hadu vchodu mrakavou se tísní.
Jen temná vzpomínka dní zbývá oněch,
jež na tomto zde světě žily ondy,
a pouze s krví zvířat obětních se
chvil vrací vědomí – – z tmy vnada hrozná!
Ta představa zda hodná krasoduchých Řeků?
Znám ovšem dále básníků jich lícně
i výroky jich myslitelů. Ale
– mním – ctitel antiky též nezapomeň,
že bujel také ondy plevel pověr.
Čtu: Za Platona žebraví prý kněží
dům od domu, kde strašídla se hnula,
jich různá božstva zaklínali za mzdu;
neb čarodějné baby bosých nohou
a prostovlasy, tváří bledých děsem,
zem ryly nehty, rvaly zuby jehně,
krev jeho lily do jámy a lkaly,
by k odpověděm vylákaly mrtvé.
Ne, směru mysli Vaší nelichotím,
s dob dávných pouhou chválou nesouhlase.
Ó sofrosyne Hellady, též touhou
jen byla duchů šlechetných, ne skutkem
a životem – ta svatá úcta toho,
co v zákonu jest posvátné a božské
i v onom již, co člověk sám si dává,
ta bázeň toho hluboká, co nízké
a nestvůrné je pohledu pravd jasných,
ten mravní řád, zla žádosti jenž vládne,
a pravidlem jest mysli zdravých rozvah!
Ne, bych tím hlušil svědomí své doby!
Jde lidstvo vpřed – jdi vpřed a výš i mrav náš!
My hrabeme-li v antiky se rumech
– váš strýc už káral její přecenění –
již v úlomku kde zříme vzory krásy,
nám kroky života jas vediž Kristův
– dní světlo nové; vpřed a výše kyne –
než přijde smrt, ať záhada neb nutnost.
Leč odbočil jsem daleko. Díl druhý –
Vím. O pohřbech ten mluví Říma. Přečtu
sám sobě brzy. Vidím dosud jasně...
Ba, do vírů zřím událostí věku
(věk šestnáctý salutis incarnatae)
jak z jeho vláken dějiny se tkají
– ač do slz, pereme je nachy krve –
a hora Blahoslavenství je strmou
nám cestou neschůdnou, vždy nejsme dosud
blah u cíle, kam stále zve nás Kristus.
I v dění přírody zřím necitelné
a ukrutné, ač hýří povždy krásou,
by klamala nám zraky důvěřivé,
že matkou soucitnou je dětí zmaru –
a ptám se mnohdy, zvláště za chmur těžkých,
když kalná podzim plískavá den rdousí
a hlava má jak pod ornicí hluchou
by tonula mi do stuchlin a hnilob:
Co život, když druh trápíme jej druhu?
Nač tady žíti vteřinu, když věky
jsem nebyl zde a nebudu zde opět?
Co k životu mě zachraňuje v chmurách?
Zda umění? Hra truchlá končí bleskem,
děs, veleba mě v jeho jímá svitu:
zjev padl jeden, život víří dále,
tvar chvíle minul, trvá však jich souhrn.
A přec jen mdlou to útěchou je duchu.
Běd výkřik zoufalý jest onen mythus,
kde Silén zajatý dí na otázku,
co nejlépe by pro člověka bylo
zde v žití na zemi: „By spěchal odtud!“
Div umění rmut Hellady snad jasnil,
krás mramory však ono slovo drtí
v prach před pohledem hrůzy ze života.
Ta krásná božstva Hellady – však smíru
kde cele s nimi člověk má, kdyžť ona
tkví v stálém sporu vzájemném svých zájmů
a pod nadvládou Osudu, jenž nezná
sám soucitu ni s jich, ni s lidstva boly!
Jich útěch klam zrak mudrců jen vidí.
Ti volní lidstvo z Osudu pout krutých,
by světlo rozumu, sil vzpruha vlastních
krok lidstva vedly k blahu dráhou cnosti –
ne člověk blažen tím, co kdy jej potká,
leč tím, co samovolně koná moudře.
Trud života rval přec i duchy jasné,
že o své vůli raději šly k Hadu.
Eratosthenes bál se oslepnutí,
lét osmdesáti již vetchý stařec;
mřel tedy hladem: „Dej mi oči jiné,
řád kosmu velebný bych zkoumal dále,
a budu žít! Jen s Hermem dojdu slepý“...
Kde bol a útrapy, svůj zkoumej život...
Job spravedlivý v údivu však ptá se:
Jak nelkáti a žehnati vždy Bohu?
On stvořil mě – a náhle hubí hořem,
mne dotýká se zlem i nad mou vinu;
i kdy jsem nehřešil, zrak tone v slzách,
své bolesti bych poželel zde málo,
než opět navrátím se do tmy země.
Teď, nám, dí víra: Důvěru měj v Boha,
ta povznese tě nad vše utrpení.
Ta neplyň tobě z darů nenadálých,
co šťastně zvedneš na života cestách,
leč z toho jen, co konáš: s láskou dobro.
Bůh láska jest. I duše tvá plaň láskou,
vin rmutných bez kalu buď čistá do dna,
buď dobrá jako štěp: i po ranách mu roubů
květ pučí v letorostech, nese plody.
Tvé touhy po dobru ti pravdu jistí,
že Bůh i s tebou jest a láska sama.
I bol pak radostně a pevně nesa,
jsi Bohu blíže. Jako dechem jara
se budí míza stromů do rozpuku –
nechť kořeny tkví tělo v živné prsti,
duch rozepni své větve nad tou zemí:
co dobra schopno v něm, ať živě pučí.
Chtěj, co chce Bůh. On dobro chce; jeť láskou.
Kde potká tebe bol, pros o sílu jej snésti,
ne o div, by se nedálo, co děje
se z příčin k účinkům (mám konce vlákna v rukou,
ač klubko vláken těch je spleť a chaos).
Můj slavný strýc Giovanni – vděčná pamět! –
víš, ovládal i mluvu psanců židů;
v jich starých knihách našel tuto pověst:
Sám Bůh se modlívá: „Nechť vůle má se děje,
by milosrdí ovládlo mé hněvy!
Zla o pomstu-li volá zloba země,
bych soudil mírněji, než vina žádá!“
Kněz nad svatyně otevřenou klenbou
kdys viděl Věčného. Trůn v dýmu vonném
plál bleskutný, chrám podnožím byl jeho.
Ač hvězdy blednou úlekem a hasnou,
Pán velebnou jen kloní skráň, v klín klada
své slávy korunu. Jak od západu
šum moře chvěl by do úmlk sem ticha,
hlas praví Vládného: „Mne žehnej, synu,
mluv modlitbu, již Bůh by vezdy plnil!“
Kněz ve mdlobách: „Kéž vůle Tvá se děje!“ –
tu Svatý pokynul a mizí v hloubkách nebes;
vstříc otvírá mu slunné brány jitro.
Bůh touží povždy žehnán býti námi
a tím, že chceme též, co vůle jeho,
jak oddaně děl v oliv sadu Kristus,
ať k životu, ať k pokojnému skonu.
Jak významna i legenda je tato:
Dlel David v pěti bydlištích, vždy s písní chvály,
jak doklady prý toho v knihách žalmů:
Kdy v životě, pak na prsou snil matky;
kde stanul v divu nad vesmíru krásou;
pád bezbožných kde pochybám byl na smír;
den vida smrti, v prach se navraceje.
Den smrti viděti, jí dobrořeče,
buď poslední kdys moudrosti mé slovo!
Měj slitování s andělem i smrti,
kdo pod jeho má křídly spěti odtud
dle zákona, jenž nutností jest kosmu.
Mnich Simonetto neměl do sta roků
již daleko; jen s modlitbou a prácí
věk prožil. Pod obočím nasupeným
zrak klopil laskavý, jak hrubou kutnou
kryl srdce vlídné, hovorů ač tvrdých,
jak z balvanů by slovo skoupé lámal.
Jsou duše měkké pod maskou i tuhou
a stydí se, kdy vláční rty jim úsměv,
chví dojetím se hlas, neb jihnou oči.
Mnich Simonetto tří se bál prý vrahů,
jež krátí život: hněvu, mysli trudné
a soustrasti – to zbožná lest jen ovšem,
by otec opat nestavěl ho k fortně:
sic chudí potom roznesli by klášter,
že nezůstal by kámen na kameni,
kdy vrátným u nich byl by Simonetto;
než míti soustrast s kým, vše s chudým dělí
a soustrast mění na družnou s ním radost.
Co matku pochoval, bál pohledu se ženy,
neb anděl smrti chodí po jejich prý boku,
že na svět vešla smrt jen ženy vinou.
Již na něho však anděl smrti čekal.
Mnich večer v zahradě; den zlatě doplál,
zvon Ave duní do modravé noci,
a tichým mírem vlá jí oddech země.
Sám Simonetto hledí k večernici,
jež v parách obzoru se nítí mživě;
ni výzvy nedbá k modlitbě a dumá.
Dech hutní večera v tvar měkkých stínů,
sem krokem sune povolným se blíže,
a země v jaru nově přerytá čpí hroby.
Mnich šeptá: „Miserere mei Deus!“ –
smrt mizíc, hlavou vyčítavě kývá. –
Mnich jindy sprahlou Campagnou jde žízniv.
Ach, daleko má do věčného Říma,
jenž v tetelivých vlnách slunných žehů
se z dálek jeví oásou mu vzdušnou.
V bok skokem smrt. Tu mnich sám vyčítavě:
„Jak žíznivý jdeš vlk! Jsem ovce bludná,
a dravce neleká hůl pastýřova?“ –
Jde k oltáři. Den malováním oken
chrám šeří dosud mdlým jen svitem jitra,
až do prosvitných zažehá se barev.
Co obživuje pod nimi hrou slunce?
Páž vysunuje z oblaků se nebes
a třímá váhu nepodplatných soudů,
kde na mískách jí dvojích výš a dolů
i zločinných i dobrých skutků spory
se kolísají na odhady odměn.
Výr žlutých očí ohromných se vznáší
nad kostrou hubenou, jež pod ramenem
zde nese rakev spuchřelou a lehkou,
co pravá ruka kloubnatá a suchá
knot svíce shasíná. Jde, světu výsměch:
tou nohou deptá zeměkouli prachu
a onou mitru, berlu, korunu a žezlo,
zbroj, knihy, astrolabium a orloj
v kout odkopává k holých kupě hnátů – –
vně pruhu světla sestoupila k mnichu,
jenž po oltáře stupních kráčí k mřížce,
kde k přijímání klečí řada dětí.
Jak ony, jasně vzhlédnul Simonetto:
„Což nejsem silen od obětních darů,
jít ze života do života spásy?“
A dojat blaženě, ač dlaní chvějnou
v ret dětí klade sněžné chleby nebes.
Stín oblak okno ovanul – – Hle, druhé
jak měnou svitů hoří na výjevy:
kde pod palmami sedí Kristus bílý
a na hruď vine bílé tlumy dětí,
co lkající pnou po něm paže touhou
a oči planou nadzemským jim blahem.
Tak život miloval, či smrti nedbal
mnich Simonetto? Bez hněvu a trudu
jde dělně životem a mimo hroby;
strast bědných mění v spolnou tichou radost.
Mdlá smrt až hladným žebrákem pak tají
svou podobu a do fortny se belhá –
ne k úleku, smrt k soucitu hni starcem.
Svůj chléb jí posílá ven Simonetto,
k ní nejde však a za dveřmi jen slouchá.
Smrt chudák odchází a vzdychá smutně:
„Sám s sebou neměl věk svůj slitování
mnich v pokání. Žal cizí skutkem mírně,
jde díkům z cesty, bez úhony světa;
co se mnou měl by soustrast? Půjdu jinam,
kde kvasí hřích“ – – V tom Simonetto prudce
jí ruce podává, ji svírá do objetí:
„Mám soustrast, soustrast mám! Jdu bez hněvu a trudu,
tvůj soucitný jen pocel míru prosím.“
A vděčně dechnul potichu: „Laudate“ –
Vím, anděl není to, smrt, průvodce mých kroků;
ni není andělem, když duše leká.
My chápeme: smrt nutně kyne odtud,
však soucit máme pouze se životem,
a s jeho nutným důsledkem jen v bolných
my ducha námahách se smiřujeme.
Proč žádal jsem tě psáti tuto knihu?
Bych znal, kde jaké pohřební kdy mravy?
A svého náhrobku jen proto zkoumám
ten onen návrh z umělecké ruky,
znát, pod čím lhostejně pak budu tlíti?
Jsem stár, snad kliden. Podpory však hledám
i onou záminkou vždy k síle ducha:
kdys vědomky bych bez odmluvy plnil
řád světový, daň časnosti mu platě.
Co rodí se, má žíti. Z klínu matky
pak dítě vyrůstá, zrá na muž volný;
by život hoden byl, by žil jej člověk,
má vzrůst a vývoj, stoupá na vrcholy.
Sem dojda, po své ohlédne se dráze
– též k temeni co davů cílí za ním! –
a jedinec pak cestu volní celku,
by tento pevně postupoval dále.
Sám sobě žiješ, vděčen daru žití;
i lidstvu žiješ: tvých snah na dějišti
dál účast na práci by měli oni,
z tvých základů kdo staví dál a výše.
Ač mění tvar, ni krůpěj nezaniká;
v nic nemizí ni kamének nám stavby,
jejž klademe k ní snad i nevědomě.
Jen sobě žijeme-li, smrt jest ovšem
nám k obavám, nám pokud možno
jen radovat se ze života vděků:
tím vábeni, i zájmů dbáme celku
a lidstvu sloužíme, by bohatěji
nám všem snah užitečných zrály plody.
Rve bouře květný sad – to zhouba k hrůze;
smrt úkladná tak muži v pilné práci.
Kmet hotov u večer; k dni hledí klidně,
kdy jiné ruce uchopí se pluhu,
jejž nechal on dnes na mezi své role –
noc, touha klidu již mu není v úděs.
Jen snahou o dobro nám roste síla
i nad zlem vítězit i jíti vzhůru.
I kdyby stáří nebylo, nám beze smrti
by břemenem byl život na úkory,
ni dobro by se nejevilo dobrem
a netoužil by po něm líný člověk,
když není námah o ně, není jeho protiv
(den bez nocí, zem bez jara a zimy!),
klid poutal by jen tupý mdlobné lidstvo:
v klín bez boje a snah mu blaho padá.
Být dokonale šťastno lidstvo celé,
sen o blahu mu vyhasnouti v duchu:
zde nehledal by rozumu je cestou,
ni kázní vůle po zákonu dobra,
ni krásou uměn na vznět citů vzácných,
ni Bůh by jemu nebyl dále Bohem.
Zde cele blažen, syté byl bych zvíře.
Jsem živ – a darem tímto nepohrdám;
jest večer můj – co po života dobu
jsem zralých plodů na svých pěstil štěpech,
rád podám u krbu, kdo po nich touží,
sám jádra jich by z jara kladl v půdu.
Jsou nové stromy, ve květech – jdi klidně
k snů oddechu, dne sklon kdy zlatí západ;
druh místo k práci po tobě měj zítra.
Smrt proto v mlhách tajemných nám kývá,
krok svévolný by váhal v oblast jejich
a života dar neházel tam zpupně,
(kdo cele člověkem, živ nejméně jen sobě)
i člověk člověku by nebyl dravcem.
... Vzplá u nás rychle vztek. I klidně vraždí
a s úmyslnou rozvahou dnes člověk.
Dva bratry odpravil Bernardo z Camerina,
by žila stavovsky ctná jeho mládež,
až podědí – ne otce kdys – hned strýce!
Zrak smrti hluboký což není vrahu odstrach,
ač proti ní sám astrology volá?
Jest večer už, můj Lilio! Spi klidně.
Zde není úkladů, ni vřavy pádu Říma.
Jen pomžívá. A jitro bude jasné.
Můj hostitel, Giovan Francesco Pico,
rok týž pak zavražděn byl koncem září
od syna bratrova. Noc chránila můj útěk.
Knížeti ducha můj vděk: Mně bludnému útulku dopřál.
Sám živ jsa, netápal tmou – na skonu vedla jej v den.