SPLEEN
Vše visí umdleně a jako dolů stlačeno neviditelnou tíhou.
Noci marné třesou se nad ložem, na než se nikdy nesnese spánek.
Dny šeré, pohaslé dívají se v spleeny osamoceného
Jako příšerní, vytrvalí slepci čekající almužnu.
Jako průvody pohřební do bran starých hřbitovů
Vcházejí truchlivé a jako smuteční ženy zastřené myšlénky
Do duše samotářovy. Jdou váhavě a tiše,
Jako ti, kdo v čekaný den svatby shromažďují se k nenadálému pohřbu...
Dauphin starého, vzácného rodu, poslední, pozdní jeho výhonek,
Mám všechny nemoce svých předků a za všechny jich vášně,
Chabý, vyssát, bezkrevný potácím se jako stín v komnatách,
Kam složili trofeje válečných svých sláv a podoby žen, jež milovali.
A stavím kroky své před zrcadlem a zkoumám v něm své rysy:
Mám krásu chorobnou těch, kteří jsou posvěceni smrti,
A kteří hynou pozvolna jako zlomené stvoly bílých květin v ohřátých sklennících.
Bez účasti mne nechávají výkřiky rozkoší, které jsou určeny jiným.
Přežil jsem mrtvé o několik vteřin a uprostřed zcizeného světa
Upírám zraky netečné do slunce, jež nebylo stvořeno pro moji mdlobu.
[7]