BEETHOVEN
Adagio, op. 27.
O smutku zhořklý, ztížený, zkamenělý,
O smutku soch, jež ve chrámech nahost bílou
A mramorovou poutníkům ukazují,
Vejdi v mou duši!
V mou duši vejdi znavenou dlouhým žitím,
Vstup v marné dny a pošmurné, v samých flórechflórech,
Jež za sebou se vláčejí v líné šedi,
vV znudění pustém!
O smutku rhytmů zvýšených, majestátních,
O smutku rhytmů pohřebních, rozvlněných
Kdes v chrámě ztmělém, rekviem kněz kde slouží
V ornátě černém.
Ach, hořká marnost nadějí! Všemu konec!
Vše míjí, hasne, v popelu stydne, chladne!
Vše zpožděno a zmařeno! Vše se ztrácí,
Stín pouhý v stínech!
[19]
O mrtvo v mrtvu bezzvukém, nepohnutém!
O smrti ruko, vložená náhle k čelu!
O hrůzo skonu prochvěvší tělem v posléz,
Jež dlouho zmírá!
Klid, věčný klid! A konečné zapomnění!
Klid mrtvých, kteří ve hrobkách spočívají,
Pod těžkou deskou s vypuklým erbem v prostřed
Vyhaslých rodů!
Klid zmrtvělých vln na mořích nechvějných,
Jichž nerozbrázdí po leta žádný koráb,
Jež v kovovém a zšeřelém tónu tmí se
Den co den pusty!
Klid božích muk, jež v samotách práchnivějí,
Klid křížů vetchých, zčernalých při soumraku,
Kdes v zapadlých a bezlidných krajích, plných
Ustydlé hrůzy!
Klid lodí starých, zbloudilých v oceánech,
Jež na Severu zamrzly v ledech věčných,
Jichž mužstvo dávno zhynulo pod stožáry,
Zmořeno hlady!
Klid umrlčí a zsinalý, ustrnulý,
Jak kraj je v noci v měsíci zelenavém,
Klid všech, kdo dlouho kráčeli, aby klesli
Uprostřed cesty...
20