OSTROV MRTVÝCH
BOECKLIN
Nocí jsem šel vždy dál a dále, bezlidnou, pustou, bezhvězdnou nocí.
Kudy? To nevím, paměť má mlčí...
Nesmírné pláně mizely v dáli, v beztvarém, bezbřežném, mrazivém prázdnu.
Hlouběji, hlouběji padala cesta, v mlčení všeho cosi se chvělo
Šepotem nejistým, jakoby listí po větru podzimním se stromů padalo
V ustydlou tůni temnot a vlhka.
Myšlénky černé stoupají z nitra, úzkosti tajemné noří se z hloubi,
Jakoby hvozdy pochmurné Smrti vyvstaly v mrákotné krajině Psychy...
Ruka se chvěje. Konec je noci? Začátek jitra? Nevím a čekaje
V temnotách toužím: Všemu buď konec!
Cítím, že něco v nitru mém klesá, cítím, že něco v nitru mém roste,
Zdá se mi: slyším vzdálené hlasy, vzdálených poutníků nejasné hlasy,
Ale jich hovory znějí mi cize. Nemluví řečí, jíž jsem já mluvil...
Z Ostrova Mrtvých tajemné hlasy! Posledních plavců tam veplulých hlasy!
Shasni svou lampu, umdlená duše! Svítila’s marně do nocí hlubin!
Přišel čas! Vepluj v černou tu bránu pochmurných skalin Ostrova Mrtvých.
Řezno, 1895.
[8]