ZÁCHVĚJE MRTVA
Mainte image se perd en la
lumière neuve.
René Ghil.
Záchvěje mrtva padají v mé mlčení jako svadlé lupeny v prohlubeň němou. Přítomnost vzdaluje se teď ode mne, a v mé duši nejasno a mdloba, jako po dlouhé nemoci, schvátivší mé síly.
Jako sphinx polopohřbená v písku týčím se z minula. Přicházím z dob, které již nejsou, a v mé mrtvé zraky svítí slunce, nestvořené pro mé oči...
Jako vysílené postavy potácejí se stínovité představy v mé hlavě. Neplodné myšlénky křísí se tam a hynou, marné jako černé hladiny zrcadel, která visí do tmy!
Dávno setlelé vrstvy zapadlých dob oživují v mé duši. Ruka neznámá dotkla se jich, a vůně skleslá, která vyvanula, vrací se s barvou, jež zhynula v plísni.
Jako stíny po bílé stěně přecházejí beztvaré myšlénky v mém vědomí. A má duše jde za nimi, jako odlesk za noční lodí, kde rozžali světlo.
[26]
Zdá se mi, že mám sen neurčitého.života, který byl jednou pravdou. Sen života, tam někde dole, nezměrně dole, kam vzpomínka má klesá teď jako olovnice v tůň mořskou, nenacházejíc dna.
Mám vidění stínu, který jde mimo mne, a který se vrací a jde ke mně. A je mi, jakobych poznával toho, kdo vkročil mi v cestu.
Chvěju se touhou, jako se chvěje ztrouchnivělé listí pod náhlým nárazem větru, listí, které visí nad vymřelým jezerem, v zapomnění a těžkém snu.
Ale stín mlčí a vzdaluje se ode mne. Chtěl bych jej zastavit, ale ticho vraždí můj výkřik. Ticho dálek a stáří, visící pohasle jako neživá, strnulá maska, v mrtvosti všeho, stlačené prostorem.
Ale stín přichází znova a jest již jiný. Já však cítím, že je to týž, jenž mne hledal před tím. Má teď tvář jiného života, ale duše je táž, jako dříve.
Hledí v mé zraky, upřeně a dlouze, a neustupuje v šero. Jako by nevyslovená výčitka chvěla se v jeho zraku a nesmířená vina zatěžovala bloudící duši.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Všechno se zvrací: sen klesá, v neurčité šero, neslyšná coulissa v propadliště Času. Jen já tu zbývám, nehybný, strnulý, uprostřed změny všeho.
Jako sphinx polopohřbená v písku týčím se z minula. Přišel jsem z dob, které již nejsou, a v mé mrtvé zraky svítí slunce, nestvořené pro mé oči...
Norimberk, červenec 1895.
27