RADOST ZÁNIKU
Myslil jsi na to, až budeš umírat?
Vzpomínal jsem celou noc, chodě komnatou,
V samotě a tichu noci...
(Jak bylo všechno ztlumeno a ztísněno!
A neurčité jako ve snu!)
Bázlivá vůně šla prostorem.
Jako vzpomínka hlavou snícího,
Slabě rozdýchaná a umdlená vůně.
(Pamatuješ?)
– Cítil jsem vůni zbylou z věnců,
Jež odnesli na hřbitov.
Proč jsi se zachvěl?
Děsíš se tajemství nočních smrtí?
Děsí tě uzamčené tuhé rety?
(Jejich červenost se odbarvila
Pod polibkem zrádným...)
Děsí tě zlámané tahy,
Zlámané v smrtelné křeči?
– Maso je smutné, mrtvé maso,
Maso z vosku, .zkažené v chorobě,
[12]
Maso, jež jsem tolik miloval,
A jež mi teď všechno vyčítá...
Vzduch dýchal tuberosami,
Pronikavě a vtíravě,
A v dešti květin
Mračila se mrtvola
Ztrhaných rysů
Po zápase posledním...
Úzkost se proplížila nitrem
Jako noční vítr stínem usnulých větví,
A žal padl v duši
Jako dutý úder v zastřený buben...
A přece je lehko umírat
(Nezdá se ti?)
Tak lehko!
Předměty jsou příliš smutné,
Ty, které mají stále trvati,
(Pro nezničitelnost Hmoty).
Ale proto bylo to tělo tak zsinalé
A smutné,
Že zůstane a bude,
V tvarech Hmoty.
Jen Duše jde
A nezanechá stopy
A uvadne
A nerozptýlí vůně.
– Chápeš, jak lehko Duši,
Když vychází z Hmoty? – –
13