UMRTVENÍ
Dlouho je tomu, dlouho již:
V minulém některém žití,
Vyšel jsem v mrtvou noční tiš,
Vyšel jsem usláblý, chorý,
Tělo se chvělo zimničně,
Šel jsem jak omámen, zpilý.
Po cestě pusté v pustou pláň
Kráčel jsem ve větrů kvilu,
Šlehl mi chvílí do tváře
Drobný déšť svadlého listí,
Stuchlá mě vůně ovála,
Cítil jsem plíseň jak hrobů.
A šel jsem stále dál a dál,
V údolí vešel jsem mrtvé,
Nahoře vichr stromy rval,
Dole se nehnul ni lístek,
Nahoře pohnul křídly pták,
Dole se nehnulo stéblo.
[9]
A šlo to stále hloub a hloub,
Smutněji temněly stráně,
Mizely tvary znenáhla,
Černo jen topilo zrak,
Černo a černo bez konce,
Nehnuté, dusivé černo.
Ztratil se prostor, zmizel čas,
Bylo jen jediné: mrtvo!
Vymizel pohyb, zhasl ruch,
Život se proměnil v mrtvo! –
Hmota a duch jak pomísen –
Všechno se ztratilo v mrákotný sen,
Kolem jen mrtvo a mrtvo...
Moře kvil! Stanu: Sluchu klam!
Kolem je mrtvo a mrtvo!...
Ztajený pláč a náhlý vzdech?
Všechno je mrtvo a mrtvo!
Výkřik by stačil zahnat vše,
Hrdlo však němo a němo...
A cítím v posléz: nejdu již,
Utkvěl jsem nehybně prostřed,
V černu a tichu pevně tkvím,
Vykročit chtěl bych, však marně!
Cítím, že částí Mrtva jsem,
Atóm a prach a nic více!
Chtěl bych vším otřást, pohnouti,
Chtěl bych tu vykřiknout náhle,
10
Chtěl bych si prudce zavzlyknout
Všechno, jen ne toto mrtvo!
Marno! Jak příkrov umrlčí
Všechno mě dusí a svírá.
A teď se zdá mi znenáhla,
Bytost že moje se dělí,
Umdlená část že odchází,
Jako když lampy svit hasne,
Lampy, jež dlouho hořela,
A teď se zsinalá šeří...
Konec? Nic více necítím!
Bylo? Ach, to nevím více!
Bude? To mne již nesvírá!
Mrtvo je, mrtvo již všechno!
Pouhou jsem částí Mrtva jen,
Splynulý v těžký všeho sen,
Atóm a prach a nic více!
11