PŘEDZPĚV.
Kdo směl by hrdý zpěv až k vašim činům vznést,
váš vavřín krvavý si v struny plést?
Čí píseň rokotem smí váš si perlit pláč, –
kdež harfa obrovská, kde její hráč?
Vždyť severní-li bard svou písní slaví vás
a v ohlas rozechví ji dol i sráz, –
jak vyzní bezmocná co výkřik malátný!
Ó, kdež v ní jižní žár váš posvátný?
Kdež vaše velikost a vašich tepen ráz
v tom slabém volání, jež hledá vás?
Toť ptáče nad mořem, jež vzletí, zaplesá
a vidouc nesmírnost, v ni poklesá.
A ještě, nebohé, mní, že je znesvětí,
když tonouc zapěje mu v objetí.
Té zářné velkosti čí zpěv se nezleká?
Smí poeta vás ctít? – Ať pokleká!
Jen pěvec jediný by směl až k vám se vznést,
váš vavřín krvavý si v struny plést;
toť lidstva slavný sbor a zbožňující vděk,
jejž v nadšení by hřměl všem věkům věk!
A harfou směl by jen všech moří býti var,
výš kypě přívalem všech světa jar, –
5
ten pěvec veliký, hoj! svobody to duch
by směl vás opěvat – a slouchat Bůh!
Vždyť v příval rostla krev ta vaše nejdražší –
a za čí svobodu? Ó, za naši!
Co za nás padlo tam těch svatých obětí,
co vlastí kvílelo, co století!
Vždy ranám ukrutným, jež stihnout měly nás,
svá prsa šlechetná jste piali v hráz,
vy krví nemluvňat a zoufalostí žen
mír náš jste chránili co noc, co den.
Vy hody, ples a zář jste zůstavili nám,
a strážce v bouře tmách stál sám a sám;
vy za nás hynuli jste v boji odvěkém,
by v nás ten člověk směl být člověkem.
Duch rozkvétal nám v sad, v němž krása domovem,
však v moři krvavém byl ostrovem, –
to vaše byla krev, jež chráníc ducha svět
se proudem linula kol našich met!
Vše v oběť dáno nám: i sladká bezpečnost,
i každý ducha plod a žití skvost,
i vašich korun lesk a slávy diadem,
vše, co zvou národy svým pokladem.
Vy chudi, znectěni a pošlapáni v prach
jste mřeli v otroctví, vás rdousil vrah,
a z padlých reků těl jste hradbu zvedli nám,
by za ní lidskosti se vypial chrám!
6
Vy mrzkým divochům a dravé trýzni v plen
jste vytrpěli hrůz, jimž není jmen, –
tu píseň oněmí! Ó, jak by měla zvát
tak mučednický boj a taký pád?
Leč jaký plamen slov a jaký písně vzlet
váš triumf nadlidský by hlásal v svět?!
Hle, z hloubky zničení se rodí říše zas,
a z temnic barbarů žže slávy jas!
Hle, nejbědnější rob jest tvůrcem svobody,
on učí volnými být národy!
Jak žehnaný to věk, jak šťasten jeho rod,
jenž na taký zřel div tam v slunka vzchod!
Vy, reci velební, vy, obři nadšení,
jak nad ten západ mdlý jste vznešeni!
Skráň kloňtež národy vám orlům skal i hor!
Ó, který stihne z nich váš svatý vzor?
A tak-li západ, slep, dnům lepším odumřel,
že mříti za volnost vás marně zřel,
a nepojme-li přec ten chabý jeho rod,
žeť ona nade smrť i nad život –
A sám-li otroků jen stáda surová
i zištné tyrany si odchová;
táž pouta skuje-li si rukou železnou,
z nichž vy jste vyrvali svou vítěznou:
Nechť hanbě propadá s tím lživým světlem svým!
Vy nový stvořte svět svým vítězstvím,
7
vy svatou vztyčte moc a čistý práva štít, –
vám soudí budoucnost, jí vůdci být!
Ó, v slávě mějte ji, tu vybojovanou,
tu lásky přísahou vám oddanou,
tu děvu, Svobodu, s tou tváří zářící
a žehnající vám svou pravicí!
Sto věků mladosti vám její líce kveť,
a plémě vaše sté jak vy ji svěť,
až činy vaše zví ve zpěvu prastarém,
jenž vážným osnován teď guslarem...
Jen sám kdo rekem byl, smí zpěvem k vám se vznést.vznést,
váš vavřín krvavý si v struny plést, –
kdo srdcem roven vám, vzněť zápal váš i nám,
on slávu jediný pěj hrdinám!
Leč chvělá píseň má ví, s křídlem skloněným
že zvěstům nestačí těm plamenným;
co k báje heroům k vám zří jak v modlitbách
a vaši velikost jen tuší v snách.
Jak vašich činů zvuk by směla hlaholit?
Ne s orlím vzletem jí lze zápolit!
Stop vašich krvavých a svatých šlépějí
jen zbožně líbat sled však přejte jí!
8