V POROBENSTVÍ.
Sevřelo se srdce Hasanovo,
úzkost jako postrach ve snách cítí;
staré, shaslé zaznělo v něm slovo,
dávný, zažehnaný hnul jím taj.
Paša velí, – Hasan musí jíti!
Táhne s vojem – tlupou vražedlnou –
bulharskou tu zpurnou zkrotit raji
pomstou po turecku spravedlnou!
Tak se vrací ve svůj rodný kraj...
Z dávna zní mu v paměť jako v báji
otcův hlas i horlí kouzlem tklivým:
„Hle, ten obzor! Jakým leskem snivým
soumrak růžový se v zlato tká
nad sirotou carskou, nad Trnovem,
jež své paže v rouše purpurovém
k nebi pne a toužně k bohu lká
o korunu otcův! Hle, jak v žáru
plane dcera staroslavných carů
mrtvě krásná, zkamenělá v hoři!
Mohyla to slávy v poušti běd,
ostrov snů to v sirém pláče moři,
ve tmách spousty, zářící to svět!
Hle, jak nad čelem, jež rdí se studem,
planouc v oheň svatou nevolí,
místo koruny jí v lesku rudém
robské hanby jho se vrcholí,
113
v západ žhoucí vypínajíc chmurně
podobu svou hrozivou a ztmělou,
jako pěsti sbalené kde zpurně,
smetše křížů zdobu zlatoskvělou,
v nebe trčí lebky minaretů,
bohu k slitování, v posměch světu!
A ten lid! Ó, stará nenávisť
již mu nezbrojí kdys mužné paže!
Každý skvost svůj dává za kořisť
běsu propadlého plemene,
jež mu světlá, lidská výsost káže
z otcův půdy vyrvat z kořene!
Vraždy krev a spáleniště dým –
toť jen majestát, jenž chrání vrahů sílu!
Soudným lze jen mečem krvavým
přetít pásmo hroznému jich dílu!
O, kdy potře lid můj prokletou
hordu tu již války mstící metlou,
pozná sílu svou a volnost slunně světlou
nad porobou vznítí staletou!?“
Trhl sebou Hasan; dávná slova
otcovská tak divna mu i nova...
Vzhledl jako ze sna. Rudý lesk
na hrotech tam v dáli odumírá;
mlha mdlá se jako dumný stesk
nad sirotou carskou rozestírá,
hasne Trnovo, jak přelud z báje,
již si v těchu básní vzdechy raje.
Hasan v prázdno zírá; mroucí zář
v otcovu mu zvolna splývá tvář;
114
zří ten hrdý, lepí její rys,
orlích zraků blesk a pevné čelo,
na němž pyšný lesk se skvíval kdys,
jak by duše snění bujaré
o bulharské slávě prastaré
zářným květem z něho pučet chtělo;
nadšený ten vzdor zří na něm plát,
vždy jenž hotov, smrti v tvář se smát;
na horoucích, výmluvných pak rtech
živá přísaha se dlíti zdá,
tato hruď že poslední svůj vzdech
za bratrskou spásu v oběť vzdá...
On, jen on to rekovně dlí v čele
té as hrstky hrdopyšně smělé,
jež v tom kraji, na němž kdys tak rád
Hasan dětské rozkochával hledy,
na krvavý prapor svůj si píše
vzdornou smrť neb vyprostění z pout,
pašovi jak donesly se zvědy.
Otce toho katem snad se stát
má teď syn – on, Hasan renegát?
Nad tím rekem jest mu konat soud
mečem, ohněm? – Paša velí! – Tiše
zašlé city prýští ze své skrýše
k srdci, k hlavě, v horké krve proud,
s nimi vzpomínky. –
Byl čas, kdy mlád,
pýchou otcovou a těchou raje,
nadějí byl domácího kraje
Asěn junák! – Hasan renegát!
Láskou oplakával plamennou
115
lidu svého duši zdrcenou,
v jaré, bohatýrské krve žáru
o činech snil slavně rekovných;
volnost vlasti, velkost padlých carů
vznětem vzýval vidin bojovných, –
až dvou očí zápal divoký,
sladký blesk dvou děsně krásných mračen
vše to zdrtil, celé duše lačen,
v zapomnění jícen hluboký.
Pozbyl sebe chabý otrok ženy!
Mrzká, kletá, – sladká upomínka!
Marny byly holubičí steny,
jimiž doma lkala sirá žínka;
k pašovu on serailu se loudil,
tam kde zahrad loubí krylo stinně
ji, jež tělem, duší otrokyně
pašova – však jeho velitelka,
číhala, an po ní prahna bloudil.
Lstná to cikánka, v níž duše mělká,
kupná šperkem, ranou, lahozením,
jásala, když chtivým políbením
vyžehla v něm tužby světější
v sobství vášně, již jen zkonejší
poslední až sladká krůpěj na dně!
Žena pustá, bez vlasti a víry –
přece v poušť svou strhla jej tak snadně,
přec ji miloval tak bez vší míry!
Zápal svůj i víru, vlasť i ženu,
lid svůj zradiv, Islamu se oddal;
blaho prodajné jen za tu cenu
Asěnovi ďábel paša prodal.
116
Došla poslední ta sladká krůpěj, –
zakypěla nové vášně číš!
Ty pak, zavržená, marně úpěj, –
rozkošem i slzám pevnou skrýš
Hasanův má harém. Lásky bludu
smál se šťastný lupič vlastní duše;
v odvět slzám, jásotu i trudu
zpustlá hruď jen mlčívala hluše,
necítíc, zda přetéká v ní rána,
vzpomínka kde kypí na mladost
jako zdroje neúmorný skvost,
troskami svých svatyň zasypána.
Stoupal v slávě Hasan renegát!
Zotročiv svou duši, padnuv jednou,
potácel co krok se v hlubší pád
ve svou nízkost opojnou a bědnou!
Pýchy jed mu v žilách koloval,
a přec hanbou před něčím se chvíval,
sebe a své jméno otci skrýval,
každý jeho kročej tajně zvídal,
osud jeho z dálky znal a hlídal,
neb vždy ještě otce miloval;
až když ztratil předrahého stopu,
když se od špehýřů, od pochopů
nedopátral zlatem ani bičem,
kam se Peko Ilič náhle poděl,
zatruchlil, žeť mrtev otec jeho...
pak byl konec vzpomínání všeho!
Odpadlík již nezapřel se v ničem!
V mrzkost jako v zlatohlav se oděl;
žil a hýřil, vraždit nelekal se,
117
až jím zachvěl úžasný ten slech,
odboj křesťanů že pozvedal se,
hroze Turkům metlami svých hromů,
an, jak divný osudů chtěl sběh,
Peko Ilič navrátil se domů!
Z duše vyštváno, ó světlo svaté,
úzkostným kdy prcháš mihotem,
kam to svádějí tvé kmity zlaté,
ztraceným jež bloudí životem?
V jakých závratí vír hltavý,
v jaké zkázy chvat to bezvědomý!
Nad hlavou v meč rosteš sálavý
v rukou anděla... Zda soucitně tě zlomí,
slzou uhasí, neb tvými hromy
skácí bídníka? –
Slul mezi reky
Hasan nejsmělejším bitvy lvem.
Což on hrůzně krotil vzdorné Řeky,
vzepřevší se pod tureckým jhem!
Jakých krvavých on důstojenství
získal za Kandie zoufání!
K jakým skvoucím přízně výšinám
dnes jej velké zove poslání,
zhrotit doma mládě povstání
v nové, nezlomnější porobenství!
Slávě spěje vstříc – jen sáhnout po ní!
Vavřín kyne mu, – proč hlavu kloní,
jak by slouchal země hlubinám?
Zdaž jej děsí hrozby, ježto dýší
od severu v prorokovu říši,
otravné jak mor to vání strachu,
jímž se chvějí svaté prapory,
118
zvěst, že Dunaj mračny vojsk se kalí,
v nichž se ohromnými tábory
Rus a Srbín jako vichry valí
Bulgarii padlou vyrvat z prachu?
Cítí snad, jak černým křídlem v stínu
bije fatum v čelo moslemínů,
a jak soudná hodina se blíží?
Allah splň svou vůli! – Hloub však níží
Hasan k teskné hrudi hlavu přec, –
klas, jejž zrna přezralá již tíží,
nad nímž v úpalu již stojí žnec.
Když tak Hasan přemítá, tu slyší,
že se blíží palácovou tiší
ode brány hlučně ve chvatu
četné kroky v jeho komnatu.
Mehmed pobočník tu k němu vchází
s branným hloučkem, který starce vede
svázaného, a jej vyprovází
ranami svých pěsti. Z tváře bledé,
zbidačené, rysů ztrhaných
zeje hrůza, zoufalství – a prosba!
A zas v ní se šklebí němý smích,
kdež se v očích vpadlých kmitá hrozba
jako namířená ze dvou střílen
bludičnatých skoků matným žárem;
vpolo nahý jest a vpolo pokryt cárem;
zřejmo na něm, že buď blb jest – nebo šílen.
Mehmed, na svých prsou zkříživ ruce,
klaní se. „Hleď, pane! Šeredná ta zmije –
špehoun, jaký zřídka jen se zloví –
jest tvá kořist! Ať, co ví, to poví!
Tobě říci musí, kde se kryje
119
Peko Ilič, hlava revoluce.
Chlubí se, že vše ví o Pekovi!“
„Peko Ilič?!“ Hasan zvolat prudce,
mírní se však, vida podezřivý
úsměv Mehmedův, jenž na to dí:
„Zdá se, že náš velitel se diví?
Někdy se cos šťastně nahodí
jako nám dnes. Na lov zbojné zběři
pustila se smělá přední stráž.
Ve vsi, která lehla shořelá
v skalinách, z níž láje zbabělá
utíkala z bázně před tvým soudem,
malý hlouček zůstal tam, a četa
potkala se s tímto tupým bloudem,
pasákem prý; vyslechla jej přísně,
div již není strachem po něm veta!
Vyvrhel ten lůzy, pes a sketa
vlastní chátry dvakrát kletý škůdce,
vyzradil nám v tenatech své tísně,
Peko Ilič zbůjníků žeť vůdce;
„Lotr!“ hněvem prochvěn Hasan zvolal
Mehmedův naň lstivý pohled zaplápolal,
v posměch se mu zkřivil ret, an vece,
„V pravdě lotr! Však tvůj přítel přece!
Ve svém strachu slíbil, že nám zradí,
kde jest ohavné to hnízdo hadí,
v němž se Peko Ilič lebedí.
Teď jak pařez mlčí neb jen brečí,
tvá však přísnost naučí jej řeči!
To, co ví, ať pane, tobě dí!“
Mlčí Hasan, zamračen a bled,
hrozně zírá, jak by jeho hled
120
běsů spoutaných byl úkrytem;
brví stažené jak uzda těsná
zdá se spínat vášně toho čela,
z něhož bouře neznámá i děsná
příšerně svých blesků zásvitem,
nechť by puklo, vysršet by chtěla.
A jak oře uzdu zpěněnou
kdyby svíral pěstí kamennou,
zdá se, že tak duši svoji krotí.
„Sem s tím lotrem!“ velí s rozohněnou tváří;
sám chci hlédnout v duši zrádci nebo lháři!“
S poslušností všichni vzdálili se. –
Hasan pátrá líci starcově
v každé vrásce, v každém vetchém ryse
jako po hledaném ostrově
v nepaměti vlnách. Známo se mu jeví,
ale odkud známo? Neví, neví.
Je to tvář jak uschlý lupen chvělá,
rozškubává všecek pevný tvar
nepokojem očí, rtů i čela,
na němž též snad hrdost lidská dlela;
nyní znak jen duše pošlapané
v trnoucích mu rýhách matně tane.
Šíje vetchá otrocky se koří,
jak když bídná troska v prach se boří;
ranám roty schýlena již prve,
Hasanu se v kal své vlastní krve
sklání hloub než při modlitbě Bohu.
Zaštkal stařec z duše zničené,
pláčem kropě Hasanovu nohu;
ruce vzpíná krví ztřísněné,
„milost!“ lkaje, lysé témě shýbá –
121
před Hasanem dlažbu mramorovou líbá.
S pohrdavým zří naň soucitem
příkře Hasan. Ošklivost a hněv
jako jedem napojené bodce
proti zrádci hrdinského otce
dávnou, junáckou v něm pění krev,
a těch šedin nebýt starcových,
krátký as by Hasanův byl soud;
stud však nedá vášni vzkypět v proud
uzavřev ji v pyšných prsou skryt.
„Otroku“, dí tvrdě, hnusu cit
sotva zmáhaje, „mluv, zrádce kde že
Peko Ilič?“ – jak to jméno děl,
jeho rtů se dotklo takým chvěním,
jak by na nich v mocném hnutí dlel
otcův ret svým vážným políbením...
S hořem slastným poznává zas v hrudi
zbožňující, synovskou svou lásku,
svatý oheň junných, dávných dob!
Marně z víru závrati se trudí
zrozuměti, zajatý co rob
odpovídá jemu na otázku.
„Kdež jest Peko Ilič?“ ptá se znova.
slouchá v sebe však a nepojímá slova,
jež mu bídný vězeň blabolí;
zří jen s pohrdavou nevolí,
jak mu snížen líbá roucha lemy;
čepelem teď zlostně švihnuv k zemi
starce udeřil jím v nahou šíji,
Ss kvilem bolestným se zrádce svíjí.
122
„Milost!“ úpí výrazem, jenž vane
z bázlivosti otrocké. „Ach, pane!
Slib, že daruješ mi život! Slib,
jistě slib, a vyzradím ti všecko!
Vím, co nikdo! Nejsem hloupé děcko,
jak dí leckdos! Chytrost mám a vtip,
znám, co tajno všem! jen chtěj – a chutě
k Peku Iljičovi dovedu tě.“
Při těch slovech v každém koutku oka
jiskra zloby starci krčila se.
Hasan věřil, pochyboval zase
a té duši pátral do hluboka,
předstírá-li nemoudrost jen tupou
starý chytrák, spolčen s odbojníků tlupou.
Přemítal, a rozmysliv se v krátce,
dí: „Tvůj život, starče je ti jist!
Rci však pravdu: Proč tvá nenávist
proti rodákům? Proč jako zrádce
zahubit chceš bratry své? Co tobě
učinili? Mluv, proč ve své zlobě
sám je vydati chceš na pospas?“
„Ne, tak ne!“ se brání tupec šedý –
„Pane, žil jsem v míru se sousedy,
Ihal bych, že mi kdo z nich zkřivil vlas!
Ale on, ten zlosyn, který vše to
strojí pro svou chloubu, láká mladé,
poctivému starci slávu krade,
lupič Peko Ilič, padouch je to...
„Dost, sic běda tobě!“ Hasan křikl,
staroch zatetelil se a vzlykl,
123
štká jak malé robě, strachem siný,
z koutků svislých rtů mu tekou sliny,
na kolena padl, ruce spial.
Hasan cítí útrpnost a žal
s ubožákem, jemuž rozum zmaten.
„Neboj se, nic se ti nestane;
slib jsem ti dal na to, křesťane;
a můj slib ti svatě bude platen.“
Večer již se do komnaty dere.
Venku rozkládá se přítmí šeré,
hvězdné jasno však se z temna rodí.
Hasan v dumách po komnatě chodí;
z nejistot a pochyb jeho ducha
proniká co chvíle vítězněji
pravda srdce, jež mu vroucně buchá
láskou k otci. – Staň se cokoliv,
rozhodl se, jíti stopou její:
otce varovati, kát se před ním,
zachránit jej – nebo skonem jedním
umřít s ním. Ať mrtev nebo živ,
chce mu vrátit ztraceného syna!
Tak jen bude smyta stará vina...
Hasan, sluhy zavolav, jim káže
starce nasytit, jej do sklepení
zavřít, postavit blíž dveří stráže!
Povečeřel sám jen s Mehmedem
v chabém hovoru a v mlčení,
utkávaje často pohledem
v prázdnu, zamyšlen a roztržit;
Mehmed ale lstivý, ostražit,
tušil, že v něm tajného vře cosi;
124
pásl na něm skrytě zrak svůj kosý,
dřív již postřehnuv, že Hasanem
jméno: Peko llič zachvělo;
což snad, jestli se mu zachtělo
spřádat pikle s blbcem křesťanem?
Chce jej dobře na pozoru míti!
Čas byl odebrat se na lože.
Z koberců a z vonné rohože
Hasan vstal a Mehmed musel jíti.
Hasan ví, že sokem střežen jest
v sídle svém. Však čím jsou stráže, klíče,
zdi a mříže? Kolik tajných cest
zřídily si rozkošnické chtíče
v jeho paláci! Jest ve bludišti tom
jenom jemu každý úkryt povědom.
A již houstne vůkol chmurná noc,
Hasanovi spějíc na pomoc...
Lidské stíny dva tmou neprůzračnou
mlčky, kradmo tíhnou nocí mračnou;
rychle ulétla jim hodina.
Hle, tu čadí zpustlá dědina,
spáleniště vsi, kde lapen dnes
blbý pasák něčí moslemínským vojem.
Měsíc na mžik shlédl pod závojem,
osvětluje všechen zbylý děs:
spáleniště, spoustu, mrtvol kupy.
K jedné naklonil se staroch tupý,
s těla svlékl halenu jí selskou
Hasanu jí hodil přes oděv;
125
Po pasácku houkl v noc – a stál,
slouchal ticho, šeptl pak: „Teď dál!“
kyna Hasanovi na pozev
napřaženou rukou velitelskou.
Pod ochranou noci jdou zas chvíli.
Staroch ku předu tak jistě pílí,
jako kdyby den mu zářil bílý.
Přes kořání noha Hasanova
klopýtá. Jsou v lese. V tichu hluchém
staroch slouchá, k zemi lehl uchem,
vstal – a hlasně houkl jako sova.
Ržání z dálky v odpověď mu řičí.
Koník zná ten výkřik svého pána,
jenž jej povždy krmí, hřeblem česá
a dnes před ohněm i před lupiči
ze vsi ven jej vyhnal v úkryt lesa.
„Vsedněm naň!“ teď staroch dí; já v předu,
já znám cestu, já tě dobře vedu;
budem na místě hned záhy z rána.
Ach, jen kdybys již mu hlavu srazil
a tu podvodnickou hru mu zkazil!“
„Jak jej poznám?“ Hasan zkoumá blázna.
„Postava to mohutná a rázná
nebo útlá jest? Již mi jej vylič!
Jaké podoby jest Peko Ilič?“
Zachechtal se blb. „Ha, což to vím?
Neviděl jsem, proto nepovím.
Však jej poznáš, vždyť on všem jim velí.
Teď jen kvapme, nežli východ zbělí.“ –
Přimkla snivá noc svůj pohled němý,
černá křídla svěsila až k zemi,
126
v trávu stepí, v lůno vod je hrouží,
s tichým šumem po lesích je plouží,
bažinou je vleče k mlze v dáli,
na dno žlabin, pod převislé skály,
na útesy, z nichž se lehkým tknutím
drobí rum a v hloubky tepe ssutím;
pod křídloma těma Hasan kluše,
letí myšlenek svých tmavou chmurou, –
za ním ohlas, cvalem kopyt buše,
jako stíhač roklinou a hůrou...
Nedbá Hasan. Hlubeň šeredná
staví myšlenky, jež hrdým letem
jako rozohnění oři spěly
v zářnou výš a náhle zkameněly
na pokraji, v hloubce podemletém,
pod nímž propast zeje bezedná.
Což v tak podlou nízkost otrockou
lid ten, v slzách zbožňovaný, klesl,
k němuž otcův žhavý duch se nesl
nadějí tak slavně prorockou?
Takž to zvířecké jej robství svírá...
Bouře hanby hnula Hasanem!
Cítil se té duše katanem,
otravná již hlíza zrady sžírá;
zbabělost, jež mrzce otce reka
na kříž jeho katům podává,
ve svědomí dráp mu vbodává,
duníc temným soudem, jenž jej leká:
Tvá to vina, vrahů pomáhači,
zrádce lidu svého, tvůj to hřích!
Zpupná noha tvá tu šíji tlačí!
Zrádce chvělého jak v loktech třímá,
127
dotek se mu hnusí; trne mrazem,
jak by s ošklivým se svíjel plazem,
a přec v hloubi vděk se k starci vznímá,
jenž mu otce zradiv jej mu vrátí!
Blíž a blíž ten mocný okamžik,
jehož očistou vše zlo se zvrátí
v krásnějšího žití nový vznik!
Mrzký svět nechť kol jen morem dýchá,
v zmaru skleslý, v hříchu tonoucí,
jedna čistá z toho temna zář
plane smírná, spásně horoucí:
rekovná to drahá, lepá tvář...
Z provinilých prsou hlubiny
prýští naděje a sladká pýcha,
nedočkava slastné hodiny;
Hasan přísahá, smýt svého žití
kalnou půli krví v boji svatém,
v boji bratří, jimž byl dosud katem,
v jarém, hřmícím vzpoury vlnobití,
s duchem duch zas v jeden zápal slit,
pod korouhví červánkovým zlatem
otci k nohám sklesnout za svůj lid.
„Pane, zde jsme již!“ dí zrádce šedý.
Z moře mlhy chladný jitra dech
jako pěna v bílých balvanech
vzhůru valí chmury v úsvit bledý;
obzor kol jak závěj, zatažen
úbělovou nocí ranní páry,
z níž tu onde v cestu napřažen
černý kořen, jako z vrstvy sněhu
128
medvěda veň zapadlého spáry.
Hasana koníka tu zdržel v běhu,
rozhlédl se; mživá clona tají,
v jakých že to místech, v jakém kraji;
výš jen v mlze, v chladném vánku šlehu,
šerý okraj lesa obražen,
vlny vrcholků kdež mihotají.
S utajeným dechem Hasan zírá
v mlhu, jež jak fatum tajemné
příští okamžik mu pozastírá.
Slyš! jak zvuky z říše podzemné
tlumený zní dusot v příkrov hluchý,
stíny jezdců letí do tmy bílé,
jak by Hasan žárlivými duchy
předstížen byl u samého cíle.
Stařec v bázni hledí kol. „Jen v před!“
Hasan velí; úzkostně však děd
k ústům tiskne prst. „Jsme v táboře!“
Však ten tábor hluče, hovoře
shonem bouřlivým svůj poklid ruší;
Hasan slouchá, nebezpečí tuší...
S koně skočil, starce s něho snesl.
„Rychle!“ velí, „nechť i ďáblů dav
jest nám v cestě; tesknoty se zbav!
Bychť i v ruce odbojníků klesl,
k Iliči se jimi prosekám;
nechť jich na nás kvačí sebe více,
hordy nepřátel se nezlekám,
jen když vím, že spatřím jeho líce!“
Popohání zdráhavého vůdce
v divou houšť, – ta tvář i šat mu dere,
větrem zmítána, jenž mlhy šeré
129
poltí v kusy, v útěk rozmetá.
Z povzdálí se ztrhán třepetá
zmatek hlasů, trubek ostrý vřesk,
jako povelem by zvučel k půtce,
na pochod! A v prvý světla lesk
když se rozněcujíc, zora bledá
s obrazů kol stíny odestírá,
zřítí, an se tábor chvatně zvedá
v jeden rej a prudce v boj se sbírá.
Kol se volá: „V spěch! jsme přepadeni!
Vzhůru! Zrada obklíčila nás!“
Hasan zírá v směs, – a v okamžení
údy jeho projel žár i mráz –
Dav, jenž proti Mehmedu as chvátá,
stíhavšímu v noci renegáta,
bujarou zde směsicí se žene
v náhlý boj. Tu Hasan s údivem
zří se dráti větví pletivem
v čele tlupy jezdce, jehož zjev,
ohromiv jej, staví v žilách krev;
jinoch jest to s dávno známou tváří
Hasanovy ženy opuštěné, –
Asěnův – ó – Hasanův to syn! –
Staroch jektá: „Mžitky v očích mám,
nevidím ho, – však jej poznáš sám.
Přiklusal již lupič, ten můj škůdce?
Vidíš toho falešného vůdce?
Ukradl mi jméno, čest i slávu, –
ať to vrátí! Pomoz ty mi k právu!
Dals mi slib, teď ať je z něho čin!“
Ti, kdo slyšeli, se rozlítili,
Hasana i starce obklíčili.
130
„Peko Iliči!“ hned volá dav,
„před bojem se na okamžik stav!
Viz dva drzé vetřelce a zrádce!
Sečkej! Nad oběma rozsuď krátce!“
Jun však vece: „Pevně svažte oba!
Čas je v boj! – I k soudu přijde doba.“
V mih kol obou lapených již kluše
s tlupou brannou proti nepříteli.
Staroch uzřel jej, a náhle zrak mu skvělý
září jak by v slastném nadšení
omladla v něm vetchá, zhaslá duše
blahým kouzlem znovuzrození!
Úsměv štěstí jako slunce zlatil
tupou jeho tvář i chabý ret;
v hrdý výraz radosti se ztratil
ubohého pomatence vzhled,
když jej svázali a odváděli
v odlehlý kout lesa, spolu s Hasanem.
„Pane,“ hlesl, měkce rozechvělý,
„slyš mě, než se spolu rozstanem!
Úpím k tobě: ó, již ať tvá ruka
nedotkne se hlavy lličovy!
Ani jeho cti se netkni zlými slovy!
Poznal jsem v něm Mirka, svého vnuka!
Jistě mého jména neuloupil
v marnivém jen chlubném slavomamu;
on jen v dědictví své po mně vstoupil,
uctil, prodloužil mou slávu samu,
a já věřím, on že rekovnými činy
smaže dědův pád a otce svého viny.“
131
Zahřímala všecka lidská slast i hoře
Hasanovi v duši jako hukot moře!
Chtěl by před svým otcem padnout na kolena,
však mu brání hanba, těžká, bezejmenná...
Bez odvahy: očím otcovského kmeta
sebe odhalit, si dí: „Jsem přec jen sketa!“
Přivázali oba k stromům dvěma.
Ústa jejich zůstala již němá,
neboť náhle z dálky vřava skučí,
obloha i lůno země zvučí,
blíž a blíže palba kulek sviští,
rány duní, praskající kmeny
skřípou v útočníků pokřik rozlícený;
jenž jak bouř se valí po bojišti.
„Allah veliký a Mehmed!“ zní to jekem
z hloubi lesa se satanským vztekem.
V hromných ranách pum a padajících dřev,
v rachotu, v němž oddech větru střídá
s bližším vzdálenější bitvy řev,
kterému skal ohlas odpovídá,
šumí hvozd, jak hroznou perutí
kdyby vlála tisícerá smrt.
Stařec neslyší. On v sladkém trnutí,
s duší plnou rajských obrazů,
o vítězství vnuka, o shledání,
o svém praoteckém jemu požehnání,
touží zbožně kleknout v suchou lesní drť, –
kdyby nebylo těch provazů...
Sletěl k zemi před ním svadlý list
a v tu chvíli vzduchem projel svist,
132
úder klepl o kmen, o druhý a třetí –
jako v roji včely kulky letí,
tepou v skály, v stromy, srážejíce hnízda,
jedna však své horké olovo
vetkla přímo v srdce starcovo.
Hasan zří, jak z prsou otcových
prýští rudé krve pramének
nejprv bohatě, pak mírněji,
až jen po zdlouhavé krůpěji
kape, uhášeje plamének
žití toho. Hasan nedoslýchá,
jak hřmí palba kol, jak řehce jízda,
ale slyší, dokud otec dýchá,
každý ševel v hrudi jeho zmírající,
z níž své „sbohem“ šepce duše prchající.
Starcův osud Hasanově stráži
pokyn dal, by k bezpečnější straně
vězně převedla. Tož vojín rozmotal
provazy, jež Turka k stromu váží,
a již vedl na mohutném laně
zajatce. Šli lesem dál a dál.
Střelba řidla. Soumrak nachem plál,
korunami stromů do červánků
podvečerní vánek mihotal,
těkal v nich, jak by v nich lože hledal k spánku.
Noc se blíží, na bojiště klesá
v ztichlé hrůzy zčernalého lesa.
Palby dým, jenž v clonách ztrhaných
visí po větvích jak v tání těžký sníh,
onde líně nestvůrný se plazí,
133
sivý, příšerný; tam zruměněv
červánkem, jak byl by lokal krev,
syté tělo protahuje v chlad,
jenž jak mrtvolina ruka mrazí.
Křepčících jak pitvor dlouhý řad
výpary se rozvlněné chvějí
kobou morovou kol v němém reji,
po nich, třasavě již mátoží
luna sinavá svou září bludnou
v středu mrtvol, porubaných hlav,
půtkou toho dne kde přeosudnou
rozvalen těl nejdivější dav.
Hle, co v noc, jež bukovinu ztměla,
co se kol tu štíhlých kmenů bělá,
každému se tiskne k podnoží
přichoulený, nepohnutý druh,
jako číhající mstitel duch;
tam, těl vrahů nastlav, junák na nich
jako na slavnostním loži dřímá;
ten zas na svých zpřerážených zbraních
očima tkví děsně ztrnulýma;
houfně spleteni v tak pevný srub
vrah i brach a sviti rukou v ruku,
že ni kořeny těch šedých buků
nebo zklikatělé větvoví
věk jim neskul v úvazek tak tuhý,
jako smrť ty rozlícené druhy,
objavší se v zápase jen v letmu.
Z navěžených údů matných kup
ruka zdvižená ční bílá ve tmu,
ztuhlé prsty v pěst jak v hrozbě stiská,
hle – a z pěsti handžar ještě blýská.
134
Hlava zrubnutá, jež vťala zub
v rámě vrahovo, jak nasycena
pouští je a zvolna dál se koulí,
k hrdlu krvavému teď se choulí, –
k cizímu to zbloudila, i hledá,
sklenným zrakem zří jak vyděšena.
Opodál jak chochol brada šedá
nade trupem vzhůru povívá,
až se jejím stínem zachvívá
na padlého hrudi záře bledá,
až se zdá, že hruď ta obnažená
vdechnout noci chlad se toužně zvedá,
žárem ran že v lesním šumu stená.
Onde Turčín, na stoletý dub
vysednuv si do listnaté skrýše,
sestřelen a rázem spadnuv s výše
na šerém svém rouše rozpiat visí
jako netopýr, jejž vítr houpá;
lebky vrchol lesknavý a lysý
svěšen kývá v zem a v krvi tam se koupá.
Měsíc sám jak hlava zrubnutá
vysouvá se z mračen siných tlup,
jak by lesu potácel se v klín;
kolem něho šerem kolotá,
jak by kolem kořisti to kroužil,
širokřídlý sup co bleskotavý stín;
náhle níží tmavý křídel rub –
a již v lesa černý mur se vhroužil.
Po bojišti Hasan chmurně kráčí
se svým strážcem, za svým osudem.
Ví, kam poslední své kroky vláčí,
žádným neklamán již přeludem.
135
Z výčitek, jimž není hořem rovných,
z pozdních žalů muk svých nevýslovných,
z hříchů svých a jejich výplodu
není jiného již východu,
než kam stráž jej vede jako zvíře,
na provaze.
Slyš, to hlasů šum,
blíž a blíž se nočním tichem šíře,
s kroky hlučí; zář se z houště skví;
v lesku smolnic tlupa povstalecká
zřidlá, ale rozjařena všecka,
porazivši Mehmedovu rotu,
navrací se z boje za jásotu,
však i s žalem jde své padlé sčítat.
Stíny postav Hasan zří se zmítat
v záři smolnic; na zemi se kreslí
černě před ním postava teď stinná:
štíhlý jezdec. Hasan nemá sil,
by se k němu zraky jeho vznesly;
poznal vůdcův stín – stín svého syna.
„Zde ten zrádce tvého přívrženec,“
Hasana mu strážce ohlásil;
„a ten druhý, drzý strůjce zrady,
byl mi zabit kulkou, starý pomatenec!“ –
„Nuž, jsi Turek?“ vece vůdce mladý!
na to Hasan: „Ne jsem poturčenec.“
S pohrdáním blýskly vůdcovy naň hledy,
an mu odvětil: „Jsi Turka horší tedy!
Pod pravicí Boží spravedlnou
nyní ale pravdu vyznej plnou,
a to k věčné své i časné spáse:
136
Mluv, proč přišels k nám?“ – A Hasan mlčí.
„Co chtěls u nás?“ vůdce znova ptá se.
„Ani jehně nejde v stádo vlčí,
a ty nešels mezi nepřátele
nevinný jak jehně, bez úkladu;
víš, že hrdlo vsadils! Kul jsi zradu!
Jaký byl zde v táboře tvůj cíl?“
Hasan, maně skloniv zrak i týl,
chvíli mlčí, a pak zvolna počne:
„Nepřišel jsem jako jehně neútočně.
O hrdlo se nechvím však, a svému losu
chladně hledím vstříc, ba vzdám ti díky,
nabrousíš-li smrti na mne kosu.
Spravedlnosti tvé neodmítám,
odpírám však přiznati se zplna,
proč mě vnesla osudů mých vlna
k tobě v tábor mezi odbojníky.
Zrádce jsem; však věz, můj soudce mladý:
ani prstem nezhřešil jsem tady,
ani dechem, slovem, myšlénkou!
Zrádcovství mi bylo zástěnkou
lepších snah. A přece zlosyna
podlejšího neznám, než jsem sám.
S hříchy hroznými jsem přišel k vám:
hůř než vrahem otec vlastní trpěl mnou;
trpčí jedů všech jsem na syna
poštval bol; mou zradou ničemnou
odkopnuta láska ženina;
zdupal jsem všech svatých citů setbu!
Ale nejhroznější soud a kletbu
vyřkne nade mnou má otčina...
zapřev její duši, její víru,
137
padouch, převršil jsem vin svých míru!
Nechť, ó soudce, mrzkost mou si hnusíš,
odvrať tvář, –však smrť mi přisouditi musíš!“
Mladý vůdce trne, divně pohnut v duši.
Soucitem jsa jat, mu dí: „Tvá řeč
a tvá kajicnost mou soudnost kruší.
Zmatek záhad vyvstává mi v nitru,
odkládám soud nad tebou až k jitru.“
Hasan do krve se hryže v ret.
„Vůdce! Vezmi slovo svoje zpět!
Či svou kletbu na vždy s sebou nosím?
Což i tebe marně, marně prosím?
Pláči nechtě, nestydím se již
ani za to! Dej mi smrt!“
V tom – slyš –
krátkým sledem tónů z lesa trouba ječí.
Vše se vzrušilo, – toť signál nebezpečí!
Vztržen z měkčích dojmů, vůdce hněvem sálá;
křikne: „Za mnou, našim na pomoc!“ a cválá
v temno lesní, odkud volá zvuk;
za ním jezdců tlupa pobouřená,
a tu Nasan, v líci radost místo muk,
náhlým skokem vpadá pod kopyta koní
jezdců posledních. Když k němu stráž se kloní,
přes čelo a tvář se krev mu roní;
dýchá, šepce ale nezastená:
„Nesměl jsem být zastřelen ni boden,
kulky ani dýky nejsem hoden;
ořů kopyty však býti rozdupán,
k tomu odsoudil mě soudu Pán,
138
nechať hynu vůlí Boha nebo Fata!
Jedno ještě zbývá k mému pokání:
vzdejte vůdci pozdrav – otce – renegáta“ –
Smrti stín již zrak mu zaclání;
nad mrtvolou zaň se stráže pomodlily. –
V temnu noci s Turky Bulhaři se bili...
139