ČERNOHORSKÁ KOLÉBAVKA.

Eliška Pechová-Krásnohorská

ČERNOHORSKÁ KOLÉBAVKA.
Položila Černohorka, matka hrdá, robě mladé, pacholátko v tuhé lože, na skálu je tvrdou klade. „Zakolébej, tvrdá skálo, půjč své lokty mému synu, ať se vyspí v tuhém loži, ať se vzbudí na hrdinu.“ „Nemohu já zakolébat,“ smutně praví šedá skála, „ač bych ráda zkolébala.zkolébala, zobjímala, zulíbalazulíbala. Ráda bych jej odchovala, – vždyť tu teskním sirá, smutná, – ale silná nemám síly, moci nemám přemohutná. Přimrazeny moje paže obě k prsům zkamenělým, kolena mi vrostla v zemi, již jich od ní neoddělím. Ale vezmi, dobrá máti, bylinku tu přetajemnou, jíž se skály otvírají; v útrobu mi vejdi temnou. V srdci chovám zlato ryzí, 62 vezmi si je, ráda dám ti, kolébku dej zrobit zlatou, na té synka zkolébám ti.“ Ale matka Černohorka hrdě skálu mlčet zove: „Nikdy na kolébkách zlatých nevzrůstají hrdinové! Netuží se, nemohutní junáků ty statné vzory, strašliví ti turkobijci, synové to Černé Hory!“ Přisvědčuje tvrdá skála: „Na mé témě nes jej tedy, na mrak bílý tam jej polož, jenžto halí vlas můj šedý. Jako na labutím peří bude na něm syn tvůj spáti, při bouři se kolébati, s bleskem zlatým sobě hráti. Mezi mračny, mezi hromy vpije smělost, žár a vzdory; nepozná pak bídné bázně, bude sluncem Černé Hory!“ Ale matka Černohorka váhá leskně hledíc k mrakům. „Převysoko, lepá skálo, předaleko mým to zrakům! Jak by děcka střehly v mračnu, sám jen Bůh kam s hůry shlíží? 63 Oč, že matčina by láska úsměvem tam vnikla stíží? Tam ni matčina ho slza nepožehná tokem svatým; syn by s matkou neviděl se, oslepil ji bleskem zlatým. Vážně praví šedá skála;skála: „Zavolám ti tedy s výše větřík volný, libovonný; zkolébá ti synka tiše. Ladně hybné jeho křídlo, jako křišťál prosvítavé vpustí k němu lásky úsměv, lásky bdění pronikavé.“ Ale matka Černohorka rozvažuje, váhá znova: „Oj, ten větřík, dobrá skálo, druh je bludný, bez domova; neví kam ni odkud letí, nemá vlasti, nezná matky; bratra jemu, sestry není, – čím mu bude syn můj sladký? Jakž by větrův dech jen chladný na mé robě láskou dýchal? Odvál by jej perutěmi rodné matce, rodné zemi.“ Uznala to moudrá skála, přemítala, potom praví: „Otevru ti tedy, matko, 64 podzemní svůj úkrov tmavý; nejdražší ti vydám poklad, tajemství to svoje tklivé, sladké dítko srdce svého, čerstvý pramen vody živé! Rozvlním jej, rozkolébám, vlož mu robě do objetí, ať si hrají, neviňátka, ty dvě naše sladké děti!“ Ale matka Černohorka takého se druha leká. „Živý pramen, milá skálo, kam ten plyne, kam ten těká! Do bujné by řeky proudil, s bujnou řekou do jezera, z jezera by dál se houpal do moře se šumně dera; v moři spěl by k cizím břehům, zapomněl by, vlasť kde rodná, – ne, to není kolébavka černohorské mládi hodná!“ Znova zkoumá šedá skála, jak by robě zkolébala. „Nuže, matko Černohorko, znám již lože tvému synu! Chceš-li, by se ze sna vzbudil na junáka, na hrdinu, sešlu tobě orla s hůry, ať jej na svém křídle houpá, v mrak s ním krouží, k slunci stoupá 65 jako střela na obzoře! Ať jej učí orlem býti, rekem reků Černé Hoře!“ Vzkřikla matka Černohorka: „Budiž, skálo, požehnána, květem růží obsypána za svůj důvtip, za svou radu! Na orlím se křídle houpat, hoj, toť kolébavka pravá, černohorské mládi zdravá! Ale ještě, moudrá skálo, jasnou radu dej mi jednu, by mi mohla křídla narůst, ať se za svým orlem zvednu, kdyby umdlel na nebesku, abych mu je podestlala, kdyby klesal rázem blesku, bych s ním klesnouc umírala...“ Mateřiny lásky slova tvrdá skála uslyšela, zachvěla se touhou sladkou prsa její zkamenělá; v srdci jejím ryzí zlato rozžehlo se, roztavilo, ve ztuhlé se její údy jako vroucí život lilo; zatepalo srdce skály, ztrnulé se lokty chvějí, kolem děcka s něhou lásky pohnula se náruč její; slunným dechem teplá skála 66 oživena oddýchala, a již děcko černohorské sama v klíně kolébala. „Nevydám tě orlům skalním,“ pacholátku skála šepce, „na svém lůně chci tě houpat jako matka na kolébce. Zde mi vzrosteš, zde mi zkveteš na junáka, na hrdinu, v loktech mých se v reka ztužíš, skály synu, můj ty synu!“ Ale matka Černohorka přiskočila jako lvice, vyrvala své dítko skále, zlíbala mu černé kštice, zlíbala mu očka černá, snědé líčko, ústka sladká, žárlivě je přivinula k zbouřenému srdci matka. „Nevydá tě skále tvrdé srdce matky, srdce hrdé! V mužnějšího tebe reka nežli skály kámen horký vykolébá něžnou láskou srdce matky Černohorky! Víc než v jejích tvrdých loktech, skály synu, můj ty synu, utužíš se na mých prsou, na tom srdci mateřinu!“ Usmála se šedá skálaskála, čelo její vyjasněno. 67 „Ráda vzdám ti syna v lokty, matko reků, statná ženo! Odchovala bych v něm sílu, vzdor a zápal ve svém družství, ale matka Černohorka ještě víc v něm ztuží mužství!“ Kolébala Černohorka na svém srdci mladé robě; skála jako pramáť šedá – – žehnaly mu matky obě. 68