MOŘSKÝ ĎÁBEL.
Děl ranami se břehy rozhučely,
až Siného se moře hloubky chvěly,
a hlavy hor jak vážná čela carů
dnes v dálce kol si mraky odestřely,
tak v šedinách, zří obnaženy k Baru,
kde junácký vlá barjak z citadely.
Svět s nebesy to přísahají věrnost
a sklánějí se s dary Černé Hoře:
hoj, z východu jí slávu skládá zoře,
a na západ jí k nohám skleslo moře!
Jak ve propastech kol to asi výsklo,
když bujarý ten příboj vzdorně hřmící,
jejž potvorné jho Turků po věk tisklo,
se vyrval jim, že marno jim ho stříci;
jim, otrokům, když bouřně hlásíc válku,
jak tisíc lvů, jak horda světoborců,
hruď svobodnou jim stavíc v šíř i dálku
se vrhlo moře v lokty Černohorců!
Ó, moře Siné, obře v hávu zlatém,
již slávský jun ti vzdal svůj pozdrav prvý,
zmyl v tobě zbraň, teď snoubeni jste krví,
onť pobratimem tvým a tys mu bratem!
Hloub zahřměla tak jásající slastí,
až otřásly se břehy od základu;
co stálo hor kol kolem na oblasti,
75
ty ozvěnou si houkly do souladu,
i zpěněná jak zapěla to řeka,
k níž hledí troska Obodského hradu,
zní útrobou hned Obodské to hoře,
až ohlas ohlasu se v slujích leká;
jak šumot perutí, jak dusot oře
tam jeskyní to hlučí ve prostoře,
hned mezi stěnami to skokem těká,
mam divoký to v šerých klenbách tropí,
až zvoní otřasem jich krápnikové stropy,
a tisíc ozvěn šepce: Moře! Moře!
Tu mrtvých skal se tajný život chopí,
a náhle vzrušen ve snách Crnoj Ivo
svou trhne pravicí, z níž třaskem padne kopí.
Vstal z klínu vil, a s těžkých víček střásá
sen staletý, jenž duši obestýlá;
jak stříbro tam, jež klenbu sluje pásá,
tak jeho kadeř skví se sněhobílá,
skal tuhá kamennost jsou jeho rysy,
a jak dvé krápníků s jich stropu visí,
tak dlouhých knírů sníh mu k pásu splývá,
v nichž zarostlá jak v síti zbraň se skrývá;
však v pádném rameni je zřít kov síly,
a zrak jest mlád jak žárné oko víly.
Vstal z klínu vil i volá zjařen divem:
„Již zvete mě, vy uspávačky ladné,
již budíte mi den můj v hrobce chladné
a junáctví mně v srdci bojechtivém?
Jest chvíle má? Již jednou zdálo se mi,
že Kotor upiat k naší rodné zemi,
76
jak démant zdobilo ji moře Siné –
však minul sen! Zdaž nyní nepomine?
Jest chvíle má? Aj vzhůru orlím vzdorem,
ať zakrouží můj barjak nad Kotorem,
ať nepřátel již kleté panství padne,
ať mizne jich co písku pod přílivem!
Již se mnou vzhůru, družice vy vnadné,
jak na svatbu již v letu vítězivém;
již nevěstu chci svatat Černé Hoře,
již v náručí chci unést Siné moře!“
„Již pozdě jest!“ mu vece víla mladá,
a barjak zdvižený mu z ruky padá.
„Dnes, praotče, ti není na Kotoře
svým Černohorcům vysvatati moře, –
již Černá Hora sňatek s mořem slaví,
již krása mořská s junáctvem se snoubí!
Hoj, slyšíš, jak to zadunělo z hloubi,
až otřásly se šedé horstva hlavy?
Z hor Černých pozdrav letí na Dinarské, –
hřmí junácká to sláva z tvrze Barské!
I naslouchá tu žasna Crnoj Ivo;
kol dozněly již krápníkové stropy
a v klenbách ztrácejí se ozvěn stopy;
jen jako povzdech po přestálé boře
zní ještě sladký šepot: Moře! Moře!
Též povzdechl si z hloubi Crnoj Ivo:
„Ó spatřit je, jak leskem luny hoří,
jak hladinou mu sněžná plachta pílí
a rozehrán se delfín z hloubky noří;
jen okamžik to zřít! jen jednu chvíli!“
77
Hruď se mu dme, a svůdně prosí víly:
„Pojď, vládce náš, a veď nás na přímoří!
Pojď, vyhoupni se na bělouška lehce –
jen poslyš, jak již nedočkavě řehce!
Již zvoní stříbrem podkov, již tě zove,
již na něm čeká sedlo purpurové,
a hříva, z vrkočů mu rozpletena,
jej oblétá jak mořskou vlnu pěna!
Již, vojvodo, vstup ve střemeny zlaté
a chop se nám již uzdy démantové!
Ó pojď, jest noc a dálna ještě zoře:
pojď pozdravit, pojď vítat Siné moře!“
I lahodí mu toužebnými hledy,
vlas rukama mu bělostnýma hladí
a prosbami jej vábí na výzvědy,
kam nezdolná jej vlastní touha vnadí...
Již bělouše mu nachem osedlaly,
a zlatý střemen drží mladá víla,
již v pravici mu třpytnou uzdu daly,
a rozpletena vlaje hříva bílá.
Tak v kruhu vil již jede Crnoj Ivo;
již v tichu jeskyně jdou šumným chodem,
tmou hlubokou se dlouhá cesta vine,
až vyšli v noc.
Kol vlají roušky stinné,
a měsíc bílý vchází nad Obodem.
Jdou s rozkoší, pouť jejich v let se míhá,
a za nimi se měsíc výše zdvíhá;
ó, letí v noc, všem Crnoj Ivo v čele;
mha oblačná jim vzdušnou cestu stele.
Jak slastno jim v tom volném plouti vzduchu,
78
jim, odvěkým to vězňům temné skály!
V tom zavál tichem slavný výkřik duchů –
ó, moře, moře zhledli v šíř i dáli!
Tu před nimi se rozprostírá šumné,
tak zářivé, tak tajemné a dumné;
tu lichotí se ku břehům tak hebce,
tam bublajíc se o skalisko pění, –
tu slavný slib, tam tichý pozdrav šepce
a ku břehům zas vyzní v políbení;
jak tisíc úst se tisíc vlnek shýbá
a toužně tisíckrát ret země líbá!
Kam stačí zrak, ó, všude moře svítí;
kraj hvězdný odsvitem jen jeho zdá se,
a v mořskou zeleň vzduch svou barvu nítí,
i měsíček ten v moři lesku bludný
jak víla mořská v panenské je kráse.
Ó moře, v něž i paprsek ten cudný
jen s chvěním dopadá, ó moře skvoucí,
kdy v zlatých tepnách tvých co píseň vroucí
to klokotá, kdy halíš v zlato řásné
svých ňader hloub, – ó moře, moře, jak jsi krásné!
Zdaž lilie to na přímoří zkvetly?
Vln kadeřím zda vinou věnec bílý?
Ne, – v písku tam, jenž zlatými hrá světly,
to děvic kruh, toť Obodské jsou víly;
tam usedly a v dálku třpytnou hledí,
zda vzpluje z vln tam posestrica volná, –
cos mihlo tam, – i žádná slůvka nedí,
jen v bledou tvář se line slza bolná,
a víla nejmladší si vzdychla touhou,
zříc vílinu tam v moři stopu dlouhou,
79
toť zlatý vlas, jejž za ní vlny nesou,
vlas perlami a světluškami spiatý!
S řas mladé víly hor se slzy třesou
a kanou v zlato vln co deštík zlatý, –
hle, nebesa jak zrcadlo té krásy
též pláčí zlatý déšť, jenž v moře spadá;
v tom zavál vzdech, – to děvic ňadra mladá
se touhou zachvěla! Hle, moře hrá si
tak svobodné, – a jim zas v hrobku jíti!
Tu soucitně jim k nohám uléhá si
vln tichý rej, a vodní řasy v síti
jim k potěše tu drobné rybky loví,
proud vynáší tu šperk jim koralový
a lastury jim hází v bílé dlaně;
tvář měsíce, jež na vlnách se svítí,
jak oko mořské usmívá se na ně.
Své náručí tu rozpial Crnoj Ivo;
on, jezdec duch, tam na skalině stojí,
Bar, lepý Bar má po pravici svojí,
a nad hlavou mu měsíc žárem hoří.
Kol tichne vše, neb Crnoj Ivo žehná moři:
„Bůh nad tebou a svatá nekonečnost
nechť vyslyší, jak blahořečím tobě!
Zrak oslnilos mně, jenž viděl věčnost,
a jí ty stvořeno jsi ku podobě:
buď naším na věky a matkou zlatých věků
jak tebe zřím, tak slavné, plné skvoucích vděků,
ať velebná, jak tys, nám z tebe síla vstává,
a spanilé, jak tys, nám klín tvůj dary dává;
tak obrovská jak ty buď volnost našich reků,
a věčná jako ty buď Černohorská sláva!“
80
A nad moře svou spiatou náruč třímá,
tak Crnoj Ivo s ním se obejímá,
a moře jako v jednu vlnu slité,
se valí v odpověď a v skály hřímá;
kůň zařehtal v to ržání hromovité, –
pak ztichlo vše, – a moře v lesku dřímá. –
Jun s podivem se křížem žehná v člunu,
v němž vyjíždí si na lov nocí pozdní;
i volá Crnoj Ivo k rybákovi junu:
„Však navrátím se v Obod, než se rozdní;
nuž ponoř síť, ať zvíme, co nám chystá moře,
a jaký dar v den první podá Černé Hoře!“
Jun rybák hlasem tím se zachví v barce,
i vzhlédne výš a vidí vojevodu starce;
jak z jiných světů jest to převelebné stáří,
a divný oheň plane v rekovité tváři.
Co jako labutě to k vojevodě slétá?
Co jako lilie to na přímoří zkvétá?
Dvé zraků k rybáku se luzně kmitlo nocí,
on prosbě podléhá, těch očí zmámen mocí;
síť ponořil a teď ji z hloubi lesklou zdvíhá, –
ó, jaký skvostný lov a jaká jeho tíha!
Co měňavých tam rybek jato leží!
Jun přirazil a složil kořisť na pobřeží;
Však čím to as, že rybek ubývá mu v síti,
proč mizí zas a zas? Kam jen se mohly díti?
Již poslední, tak třpytná jako stříbro ryzí,
se mihla jen a v hnusný, dravý jícen mizí,
již zhltila ji hrozná, zubovitá tlama,
a na dně sítě leží děsná ryba sama;
dvé očí příšerných se kalně z hlavy třpytí,
81
a nechať líné, bahnem osliznělé tělo
dost ohavně již lupem dravčím naduřelo,
přec jeví tlamy škleb, že nic jí nenasytí.
I zírá Crnoj Ivo, zírá na netvora:
„Toť prvý dar, jejž z moře bere Černá Hora?
Ty moře krásné, toť tvé požehnání?
Tak slávu, svobodu tvá hloub nám věští?
Toť známka naší velkosti a štěstí? – –
Ha znám tě, stvůro, znám tě na potkání!“
V zbraň Crnoj Ivo udeřil tu pěstí
kůň kopyto pak vrazil v netvorovu hlavu.
„Tys pustá závist nenasytná, kletá,
jíž bědné národy jsou za potravu!
Tys za krev naši hnusný nevděk světa,
tys běsný zisk, jenž lup svůj dravě smetá,
tys kupčící ten mrzký světa Babel,
ha znám tě, vrahu, znám; tvé jméno: mořský ďábel.
Zjev, rybáku, zde našim z jitra na pobřeží,
že vzkázal Crnoj Ivo, – ať se střeží!“
Jun vyděšen tu vzhlédl k vojevodě, –
v tom zabělel se blankyt na východě,
hlas kohoutí se ozval duchům zrádný –
a jako vítr mizí rek i víly;
kam zalétli, jen pruh se zachvěl bílý,
jenž daleko se ztratil na Obodě;
již zbyl tu podkovy jen otisk pádný,
jímž ohava krev černou chrlí z čela,
a duše junova se v mdlobu potácela.
Teď výš a výš se šerý blankyt bělí,
až zjasnilo se moře v denní kráse;
dni k pozdravu hřmí střelba z citadely,
82
z níž veselí a jásot rozléhá se.
Jen rybák dřímá tam co zkaměnělý
jak Crnoj Ivo, o němž jemu zdá se.
Pak divoce se vzruší z hloubi spánku, –
dvou očí hledá, – rdí se od červánků...
ByI sen to? Či chce nás ten Babel zhubit?
Zří v síť, – jest mořský ďas v ní, – ale lvem ubit.
83