HAD.
Co vykoná ten hlouček sokolíků,
jenž křídloma chce ztepat divou boru,
jenž pařáty chce ztrhat mračna hrozná
a zobany v nich zklovat blýskavici?
On rozehnán a s bezmocnými křídly
v dol padne kdes, kam povalí jej bora,
i nezdrží ho v pádu silný pařát,
byť zoufale se v hladkou skálu vtínal;
on ohromen a zalknut sirným bleskem
se skácí v hloub, i rozprchnou se druzí,
a mnohý sám, kdy ztratil každou stopu,
svou spálenou jen peruť sotva vleka,
hruď raněnou se vplazí složit v sluji;
tam vypustí svou duši v tichém skrytu,
i nezví svět, kde zhasl sokolíku
ten hrdý klam – svit volnosti a slávy!
Tak bloudí sám a zraněn junák Mirko
ven z pustých skal, kde kapky jeho krve
jsou jedinou mu vůkol lidskou stopou.
Tam za sebou již nechav kraj ten smutku,
svůj rodný kraj, zem svatého to Sávy,
on obrací se za Neretvou v západ
a za sluncem v tu zruměnělou dáli,
kde krásný svět jest za tím mořem siným,
kde háje jsou, v nichž planou květy luzné
18
a přesladké kde zlaté plody zrají;
ach, květ i plod, jichž nezná skála rodná,
vždyť květ i plod jen svobody to zlaté!
Teď zapadlo již slunko za hor štíty,
i spočinul si junák pod skalinou,
kde rozmarýn svou křepkou vůni dýchal,
a na štíhlém kde stonku vřesu volně
květ nachový, jak plynul by, se houpal, –
jak na ostří to křivém kapky krve,
jak perly slz to na rozchvělých řasách.
Tam z pukliny se skalné luzně zvedal
keř krásný, škumpa s báječným svým květem,
z mlh nad mořem a ze červánků tkaným,
jenž k obláčkům div neuletí v blankyt.
Ten chocholy mu růžovými kynul
a průsvitný mu vábně klenul stánek.
Jak odolal by znavený mu sokol,
jak neklesal by na své chabé křídlo,
tak dlouho štván a po nešťastném boji?
Vždyť junák byl to z hrstky rekovité,
jež vzepřela se bouři vrahů, Turků,
ne Turků jen, leč velkých říší hromům,
i bleskům děl i bleskům zlata králův
a mrazivé té boře, zášti světa!
Co vykoná ten hlouček sokolíků,
těch orlů skalních, junů hercegovských
v tak obrovském, v tak beznadějném boji?
Tak přemítal již k zemi skleslý Mirko
a cítil žár... Či pálí rána v paži,
či v líci krev, jež za útěk se hanbí?
Ó, jaký boj, kdy z malé hrstky reků
19
vždy jediný jest proti hejnu dravců,
kdy druha druh zří klesat v jejich spáry
a hanebnou v nich, stokrát kletou smrtí
muk potupných a ďábelských to koncem,
tak otrocky, tak nectně, marně hynout!
O, jaký boj! Zda z takého jest hanbou
se rozprchnout? Ó žel, že božské právo,
byť planulo co požár v srdci reků,
když násilí a křivdě vstříc se řítí,
v jich ohromném a řvoucím moři hasne!
Ó, marný boj!
Tak Mirko z duše stená
a na balvan, svou těžkou hlavou klesá;
žal, samota i mdloba, jeho družky
se nehybně kol choulí mezi skály,
by hlídaly tu znaveného spánek.
I vzešla noc tak bystrá, temnomodrá
a jiskrná, – jak damascénka blýská;
kde dotkne se, tam chladí jak ta ocel,
jež po boji kdes podle těla stydne.
Dnes mrazivou jest noc i sladkým hvězdám,
ba zdá se, zdá, že prchají a touží
kams v lepší kraj a v nebe blaženější...
I vůni svou dech rozmarýnu tají,
květ škumpy vhaluje se v temna smutek
a stíny jen se tulí k holým skalám,
jež bělají se duchovitě k výši,
jak zakleté by duše po sto věků
v nich čekaly, kdo blaženstvím je spasí!
A přec i sem, v ten osamělý úkryt,
v tu skalní poušť – sem zabloudila víla,
20
aj, víla snů. Co vidí Mirko ve snách?
Kraj vidí nový za mořem tam siným,
kde háje jsou, v nichž planou květy luzné
a přesladké kde zlaté plody zrají,
ach, květ i plod, jichž nezná skála rodná,
vždyť květ i plod jsou svobody to zlaté!
Ó, vidí ráj! Tam plane blankyt skvoucí.
jak rozkvetlý, jak chrpou obesetý,
tam v myrtoví se hvězdí květů stříbro
a plamenem se rdí tam plodný granát;
rév zlatý žár se perlí z ladných strání,
déšť démantů hrá po mramoru studnic,
a třpytně pnou se olivové svahy,
jak měsíčné by zkvétalo z nich šero,
pláň kolébá se kukuřicí žlutou,
jíž chocholy se pyšní barvou slunce.
A chýžka, hle, tam ve smokvovém loubí
jak holoubek se v stinnou zeleň tulí;
dvé okének jak očí holubičích
zve pohledem, by vešlo tiché štěstí!
Ty nepoznals, ty synu pusté skály,
jak blaženě zná plynout krásné žití!
Ty nešťastný, ty robe odsouzený,
ty znáš jen boj a zoufalost a kletbu, –
ó, spatři již, jak dlí se v ráji míru
a volnosti a blaha, v ráji lásky!
Tak mluvil hlas, jenž zněl jak z jiných světů,
a Mirkovi se dmula ve snu prsa,
až blahostí se rozskočiti chtěla.
I pravil hlas: „NužNuž, vejdi v žití nové,
nech za sebou, co skály jen a chmury,
21
již vejdi v ráj! Most k němu vede zlatý,
a mostem tím jest láska! – Láska – láska –
zní ozvěnou to v horách stříbrohlavých,
a háje šum se plní sladkou zvěstí.
Jun pohlíží tam pod smokvové loubí:
dvé okének jak očí holubičích
tak vroucně zří, až do duše to hřeje, –
a pod nimi se otvírají vrátka
tak tichounce, jak otvírá se srdce,
kdy z hloubky své si noří obraz drahý...
Ó blahosti! Již vyjde – ona vyjde – – –
Jak moře val kdy plavci sílu zmáhá,
slasť přemohla tak srdce junákovo;
on vymrštěn se vztýčil skokem ze sna
a dlaní svou zrak opojený přejel – –
Kol poušť i tma; jen v srdci obraz ráje
a touhy slasť se vlní mladou krví.
Vždyť nezbylo těch pustých skalin synu
až dosavad ni myšlenky ni chvíle,
by pocítil, jak blaží láska děvy!
On poprvé snil čistý její plamen,
i zahořel mu ruměn v mužné tváři
a pod řasou mu zahořela slza –
tak toužebná! – Proč nedal sen mu dosnit,
až vstoupila by do těch vrátek ona,
ta nebeskou mu tuchou zvěstovaná,
by spanilou byl její tvář jen uzřel?
Proč sen byl pouze snem? Ó, sladký ráji,
přes pravdy poušť jen touha k tobě vzlétá!
Jun rozhledl se zaníceným zrakem –
a hle – tu had! Zbyl jenom ten mu z ráje?
22
Kde škumpy keř se pial co květné loubí,
tam bělavý se balvan v stínu šeřil,
a na ploše té matné oku znalý
se černal had, – ha, netvor tlustý, dlouhý,
jenž napolo jsa zkrocen, tiše ležel, –
buď v pravdě spal neb na svou kořist čekal.
Jun přiskočil a handžarem již blýskl, –
již v hada ťal a rozpoltil jej ve dví;
půl obludy hned odskočilo rázem,
půl leželo tu ve tmě na balvaně.
Jun kynžalem teď nabodl tu půli
a hrotem do pně škumpy jej pak vrazil;
tak přibita se chvěla půle hada,
až utichla i visela co mrtvá.
Tož obrací se Mirko ku balvanu
i pátrá tmou, kde druhá hada půle,
však hle, – co zří? – Cos bílého se hnulo, –
což vkouzlil had se v holubičí peruť?
Tam na balvan se klade lidská paže,
jí k ramenu se útlá hlava kloní
a pod rouškou, v niž černě zahalena,
co labuť bělostné se hrdlo svítí;
jak s půlnocí když úsvit bledolící
tmou prokvítá, tak bělá se ta šíje,
a v úsvitu jak hvězdy matně blednou,
tak mihotá se na ní zdoba zlatá.
Ó, jaký zjev! Zda sen to zraky šálí?
Či pravdou jest? Vždyť z ňader spící děvy
teď zazněl vzdech tak hluboký a vroucí,
tak posvátný, že anděl jen by čistý
tak povzdechl si nad vyhnancem z ráje...
23
Jen okamžik – a skokem stanul Mirko
již u děvy, již objav útlé tělo
ji pozvedá svou poraněnou paží,
a, přisámbůh, teď napálí ho rána,
an horlivě se hlásí polekané:
„Vstaň, děvice, a nelekej se bratra,
že ze spánku tě nelítostně chvátí,
neb na tvrdé tvé lože had se vplížil!“
– „Had!“ vykřikla – tož jun jí ukazuje,
jak na škumpě již přibita ho půle,
a děvice mu vděčně tisknouc ruku
mu zjevila, žeť na útěku s dědem,
neb v dědinku jim rodnou vpadli Turci,
vše spálili a pohubili vraždou,
kdo zachráněn, ten do ciziny spěje.
Spíš bezpečně tam pode zraky jejich,
ty starouškustaroušku, tam stranou na skalině?
Jich očima-lis hada dobře střežen,
kdy vnučce tvé, jež o tebe se chvěje,
tak zanícený ochránce se blíží?
Zrak jejich tmou jich tváří nepoznává,
ni proniknout jim nelze okem v oko,
a přece v nich tak plno záře náhlé,
že do srdce až ze srdce si hledí;
noc pokrývá jich lící zrádný oheň,
těch plamenů však pohrobit jí nelze,
z nichž zlatý most se klene z duše v duši,
most v lásky ráj, ten ve snách zaslíbený...
Co šeptají? Kdož pojal by ta slova,
jež tají víc a krásnějších to zvěstí,
než chudičký jich krátký ševel poví?
24
Ó, sami snad jim ani neslouchali,
jen zkoumajíce v tichu nápěv srdcí;
vždyť nejkrasší to hudba ňadrem plyne,
kdy všecko, vše již oněmělo slastí,
a chvíle té, již tak dvé duší slaví,
slov žádných moc a něha neobsáhne!
Ó, beze slov neb dechu zavanutí
i bez hlásku, jejž ptáček ze sna vydá,
i bez němé té sladké mluvy očí,
v tmách, pustinách a zkamenělém tichu
přec největším jest hymnem chvíle lásky,
své tajemství když mlčením si jásá!
Jen zvěděl jun, že až zas mír se vrátí
a v otčinu s ním bědní uprchlíci,
též ona pak že k Neretvě zas přijde
a v dědince své rodné tiše vyčká,
zda po boji se rozzpomene junák
na chvíli tu a sladké, – sladké sliby!
Tu šeptl on: „Ó, nač tak dlouho tesknit,
nač míjet se, nač blaho rvát si z duše?
Když jeden cíl a jedna naše touha,
buď jedna též i kroků našich dráha,
a jako sen, jenž opojil mou duši,
mi kázal žít, tak žijme spolu v ráji!
Pojď, předrahá! Já opustím ji s tebou
tu smutnou vlasť, zem otroctví a nářku,
já vyprostím se z marných jejích bojů
a zachovám své mladé žití lásce,
neb srdce mé, jež obraz tvůj teď chová,
to nechce již, ach nechce vykrvácet!
Pojď, opusťme ty chmurné skály spolu
25
a za sluncem se ukryjeme v západ,
kde krásný svět jest za tím mořem siným,
kraj blahosti, kraj svobody a míru...
Tam toužebně jsem tebe tušil ve snu;
hned celý háj byl živou písní krásnou,
svět rájem byl a žití teprv žitím...
Ó, budiž mou, ty milená, tam v dáli!
Pojď v krásný svět, pojď v sen můj, žijme v ráji,
ty svatě má, ty vroucně vytoužená,
ty v ráji snu mně Bohem zvěstovaná!“
„Ni slova již!“ v to zavolala mocně
a vztýčila se proti němu děva;
hněv zoufalý jí zazněl v žalném hlase,
až ozvěny se třásly jako v pláči.
„Že Bohem já jsem tobě zvěstována?
Ne Bůh, leč had byl strůjcem tvého ráje,
on upoutav mé srdce svůdně k tvému,
v něm žihadlem vzňal jedovaté žáry;
leč jako tys jej prve rozťal ve dví,
tak přervu já tu pásku, jež mě rdousí,
že upiala mé srdce k odpadlíku,
mě ku prorádci křivopřísežnému!
Již vím to, vím, proč zdálo se mi ve snu
ne o lásce, leč o porobě děsné,
ne o blahu, leč o krvi a slzách,
ne o ráji, leč o mé siré vlasti;
proč úpěly ty hory ve snu: „Běda!“
proč v základech se otřásaly skály,
proč volal hlas, jenž zněl jak z jiných světů:
Ó, nešťastni, jste na vždy, na vždy kleti,
jste souzeni, vám není vykoupení,
26
vám žít a mřít jest v porobenství věčném!
Ó, proto lkal ten hlas tak neúkojně
a hrůzně štval mě proto sen jak děsný,
že blízko mne tam osnoval svou zradu
zběh bezectný! Že matka nemá synů,
ni reků vlasť, ta přeubohá, svatá,
že v mukách svých, ó, ve smrtelném stonu
jest vlastními již dětmi pohrzena...
Jdi, zbabělý, a šetři chabé krve,
jdi, tam tvůj ráj, kde mužů třeba není
a místo skal kde podušky ti kynou!
Jdi, volen buď, tvá volnost buď tvou hanbou
a slávou tvou buď otroctví tvé vlasti!
Takž Bůh tě suď!“ – A temnem odcházela
jak přízrak, stín.
„Stůj!“ zvolal Mirko za ní
a zachytil se černé její roušky.
„Tak zhanoben – přec reka v sobě cítím,
tak potupen – i krutou miluji tě,
tak zavržen, přec pozvedám se orlem
a k nebi až tou přísahou se vznáším:
Teď krvavý se Turkům zrodil zhoubce,
teď strašlivý se vlasti vzbudil mstitel,
a paže ta, jež objala tě jednou,
až po rámě se stokrát krví zbrotí!
Však nazve-li mě vlast svým dobrým synem,
jenž nejlepším se rovná mezi reky,
a volnosti-li dobudu své vlasti:
zdaž lásku tvou si též pak vybojuji?“
Však děva zpět mu přísnou rukou kyne
a hlasem dí, jenž zádumčivě zmírá:
27
„Jak nepoznám já nikdy v reku tebe,
tak nepoznáš ty ve mně nikdy oné,
jež od tebe se odvrací teď na vždy;
tma pověčná buď mezi mnou a tebou!“
Již odchází, však Mirko ještě prosí:
„Jen jedinou mi podej známku malou,
ať poznáme se oba při shledání, –
jen znaménko! Vždyť neznám tvojí tváře.“
Však naposled již vece smutně děva:
„Had vzpomínkou – a vzpomínka buď hadem!“
Pak stoupá v stín, a po boku jí stařec.
Již východní se chladný vítr zvedá
a děvici kol hlavy rouškou zmítá,
jak havraní by truchlověstná křídla
ji v průvodu tom nočním oblétala.
Jun za ní zří, jak mizí temna v temnu,
tak vysoká a přec tak nachýlena, – –
snad že jí bol tu hlavu přece tíží,
z níž navrátí se vzpomínka v ta místa,
kde teskní on a v smutku zírá za ní...
Již vyjasnil se východ bledým svitem,
již témě hor se oblévalo zlatem,
a Mirko stál co zkamenělý dosud
i přemítal, jak pozná duši drahou,
až vítězně k ní z rekovného boje
kdys, věnčen slávou junáckou, se vrátí.
Leč paprsky, jež po zbraních mu hrají,
zvou rychle v boj? Tož chutě handžar sbírá
i kynžal jme, – co to? Proč trna váhá,
28
proč svítí zrak mu k přibitému hadu?
Zdaž korunku to uzřel démantovou,
v níž drahokam se čaromocný blýská,
snad zaskvíti se na hadově hlavě?
Ó, jistě had ten hadů všech byl králem;
však nezhlédla ni slunka prvá záře,
co tajného a zázračného na něm,
neb Mirko hned jej za ňadra již ukryl.
Pak rozprchlých šel druhů do skal hledat,
šel slunci vstříc...
A zlaté slunko přišlo,
ó, vyvstalo, ač po krvavé zoři,
ó, vzneslo tvář, a světem blýskl úžas!
To vykonal ten hlouček sokolíků,
těch orlů skalních, junů hercegovských,
jenž vzdoroval všech bouří hrozným silám
v tak obrovském, v tak beznadějném boji!
Vzňal pochodeň, jež od Dinarských temen
až na Balkán své rudé jiskry vmetla,
až jeden žár se vzepial po východě
a k meči meč, brat orel k orlu bratru!
Vzdech úpící těch prvních, svatých reků,
ten rozlehl se v slavně hřmící „urá“,
a svoboda, ta velká, vítězící,
sled otroctví svým vjezdem zašlapala...
Vlasť nazvala tě, Mirko, dobrým synem,
jenž nejlepším se rovná mezi reky;
tys v každý boj šel nejpřednější z předních,
tys v oči smál se lačným nebezpečím,
až samu smrť svým zápalem jsi zmámil!
Kdež odměna teď za tvé činy smělé,
čí objetí tě z loktů smrti přijme? –
29
Již vracejí se uprchlíci z dálky,
již vítají své dědinky a chaty;
též hlouček žen a starců nad Neretvou
jde stezičkou, kde krásná škumpa stojí,
kde rozmarýn svou křepkou vůni dýše
a květy své jak slzy vřes kde houpá.
Jdou k domovu... Zdaž ona mezi nimi?
Což Mirkovi se těsně srdce stáhlo,
což bloudilo mu oko po děvicích,
zda na jedné by přece spatřil tváři
těch citů sled, jichž hudba slova nemá,
a sladký stín té noci temnomodré,
jež blýskala jak damascénka bystrá...
„Had vzpomínkou – a vzpomínka buď hadem!“
Té sudby zvuk mu tesknou plní duši,
když kráčejí kol něho sličné děvy,
z nichž každá vzrůst má vysoký a lepý
i temný šat a vrkočů dvé černých,
a na hrdle též mnohá zdobu zlatou,
a každá zří naň vážně cizí tváří.
Též jedna jde, jež ostatních jest bledší
a hlavu svou jak vdova v smutku kloní;
té pozvedl teď vánek roušku černou,
jež halí vlas a čelo stíní v půli – – –
jen okamžik; hned roušku hbitě stáhla,
však u nohou jí šťastný jun již klečí:
„Had sloučil nás“,nás,“ k ní volá v opojení,
„ó, božský had, jenž znova mi tě vrací!
Já na prsou jsem v boj i bouř jej nosil,
jej na srdci jsem zhříval ohněm svatým,
30
já krví svou jsem v ranách svých jej živil
a tisíckrát jsem v zpomínáchzpomínkách jej líbal;
on spatřil teď, že druhou nosíš půli
a prozradil mi šepotem: Toť ona!
Ó, znám tě již, – ó, ty mne nezapírej!“
I rozhalil svá prsa plná jizev,
kde ztulený a nasycený krví
se vinul – had? – Ne! děvin vrkoč dlouhý,
jenž na šerém kdys balvaně se černal...
A blažená mu klesla dívka v náruč.
31