V HLOUBI TEMNOT.
Černavých větví již zakrývá clona
požáru příšernou zář –
zoufalec prchá v les pustý, – však ona,
drahá ta žena, zda v loktech mu skoná?
V patách mu lupič a žhář...
Zmrtvělou našel ji v planoucí chatce,
ji, svoji duši, svůj dech!
Zmrtvělou tiskne ji divě a sladce
k šílené hrudi a na křižovatce
propastí klade ji v mech.
Bezdechá půlnoc to v bosenském lese,
temno, jak balvanů tíž,
svírá se vůkol a k nebesům pne se,
kde ani zásvit, clon černých se děse,
nevplyne v truchlou tu výš.
Hvězdy jak vězni jsou v bezedné chmuře,
nebe jak zapadlé v hrob,
Bůh sám, jak ztracen v té utuchlé hůře,
neslyší, v mukách jak bezmocně zuře
zoufá si oň jeho rob.
Bezcestí kol! Kdež on břímě své složí
před vrahy v bezpečný krov?
93
U nohou propast a pod nimi hloží,
nad hlavou pusto a kletba má Boží,
v zápětí katanský lov...
Turků tam vřava – zde vlků zas vytí,
zkázy kol šklebí se kel!
Kdež dravý bol ten, v nějž zakleto žití,
vzteklicím ukryt, jež hrůzou se sytí,
v klidu by dobušil směl?
Dýše? jest mrtva? Ó jaký že bude –
jaký však byl její los?! –
Bouři mu v srdci, ať zlověst si hude,
kroť je a dráždi, ty domněnek blude,
lichoť a běsně mu hroz –
Marné to tuchy, ta ústa když něma!
Pečeti nerozlomí!
Čirá ta noc – ó, že soucitu nemá,
nerozpne mrákotně nad čely dvěma
věčné tmy bezvědomí!
K bezduché v matném jak snění se chýle
v mrtvou on temnotu dí:
„Rci, mám-li umřít a s tebou té chvíle
utonout v bezdnu, kde nalezlas cíle,
nic kde nás neprobudí?
„Ó, kam v to žití; v ten děs, tebe skrýti?
Usnu, ty pevně-li spíš...“
Jak po ní sáhl a ckladchlad její cítí,
slyší hlas temný jak ze hrobu zníti:
„Dýku-li máš jen, vše zvíš!“
94
Zíral – a zřel jenom neproniknutý
příšerné temnoty val
Vytasil dýku, jak povel chce krutý, –
blýskl se ve tmách jen hrot její kutý, –
stín jakýs v ruku ji vzal.
V duchovitou onu chvíli a stmělou
co se tam dělo to as?
Stín vrací dýku mu v pravici chvělou, –
děsno! on cítí zbraň vlahou a vřelou,
slyší pak jemný ten hlas:
„Umři! Nám skrytu ni útěchy není, –
taký to za mnou je los!
V noc tu tě zovu; jež bez probuzení,
však tuto dýku, z níž krev má se pění,
vláhou své odvety zros!
„Taký byl osud tvé zdrcené ženy,
jak osud tisíců žen!
Ó, za ty skřeky, ten třas a ty steny
volá hrot dýky té zakrvácený:
Zločin buď souzen a mstěn!
„Umři! Již čekám! Však umři mi v boji,
ďáblů jenž ohromí vztek!
Ó, všechen děs, vroucí v krve mé zdroji,
zná jej ta dýka, jen ona jej zhojí – –
umři co dýky té rek!“
Dozněl hlas v temnu, noc výjev ten halí,
v zem padla dýka i zní – –
hrot její soudný, jejž krev ženy kalí,
protkal půl světa, z ní pomsta se valí, –
očista rodí se z ní.
95