TURECKÁ POVÍDKA.
Istambulská krása vzešla nad mrákavu,
s ramen lepých spouští řasy zlatohlavu,
z růží vlas jí svítá, z drahokamů šíje,
u nohou jak milan Bosporus jí nyje;
do duše mu ona, hluboké a snivé,
půvabů svých kouzlo vlévá opojivé;
tak jej rozvlnivši v sladké horování,
vychladlé mu vrací, hrdé pousmání.
V rozkochaném oku zrcadlit jen chtěla,chtěla
mocnost vnady svojí; vítěznou ji zřela!
Oklamaný Bospor, žalem bouřně zdmutý,
zareptal jak otrok u noh jejích skutý,
svůdností však její ukrocen se níží
líbat její stopy. Ona v něm se zhlíží,
slunné dálce jevíc nádheru své pýchy,
v stín však těsných ulic ukrývá své hříchy.
„Mysli jen, že mocnou žoldánkou jsi světa!
Ale plať své sluhy, mrhačko ty kletá!
Změkčile jen hov si v zahrad květné vůni,
na jichž kyprém loži vděk tvých údů trůní;
vlajky pestrých lodic v kadeří pleť vnadu,
věj si lehkým hybem piniových sadů,
hebký chládek v líc jak ovívadlem pavím;
pod blankytnou clonou leň jak pod hedbávím,
v oslnivých barev oblékej se roušku,
jiskři zdobou jako peří na papoušku;
153
k sličné noze viň si Bospor leskem vzňatý
jako tanečnice obrouček svůj zlatý;
mni, že huriska jsi krásná věčně mladá:
ale věz to, že ti vojsko hladem padá!
Milostné snuj pikle, v rej se pouštěj kluzký,
ale napřahá již tlapu medvěd ruský,
v Dunaj srst již máčí jako spoustu sněhu,
brázdě vodstvo ve dví plave ode břehu;
nechť jak draci oheň plijí naň tvé lodi,
pazourem on každou do povětří hodí,
rozmáčknutou v kusy jako mandli měkkou;
umačká ti vojska, jež se sotva vlekou
vyhládlá i zpustlá, – dřív-li neutekou...
Rozmařilou slastí plýtvej prostopášně,
nepřelstíš svůj osud při poháru vášně!
V ruce tvé jím náhle trhne sudba hrozná,
a tvá hříšná sláva blízký zmar svůj pozná!“
Orchan bimbaša tak v němých dumách věstí
Istambulu konec hýřivého štěstí.
Mudrcky se zříká všechněch pyšných mamů,
neb jest na útěku, vyhnán od nizamů
hladových a nahých; nedostavše žoldu,
bimbašoví svému odepřeli holdu;
tři sta lir mu chybí; těmi dlužen zůstal
pluku svému Orchan; dluh co den mu vzrůstal,
že však peněz nedal Istambul ten zvrhlý
vzdor a vzpoura v bosé, lačné vojsko vtrhly,
a když velel Orchan proti nepříteli,
naň to z vlastních šiků střely zasvištěly.
Rozprchly se na lup rozpoutané roje, –
úprkem též vůdce spasil žití svoje.
154
Orchan bimbaša chce zachvět Istambulem,
mužný žár mu vznítit v srdci ustrnulém,
aby každá hruď se vznesla ku oběti,
každá pěsť by sáhla k meče rukojeti,
hřivna nadšená by rostla z každé dlaně
na Orchanův pluk a vlasti ku obraně!
Zlata třeba nejdřív, zlata k svaté válce,
aby nepřítele postrach zdržel v dálce,
obrátě jej v útěk hrozbou Islambulu! –
Chystá slova, jež by obměkčila žulu,
Turkům pravověrným namířená v duše.
Leč když uličkami Istambulu kluše
a jich puchem dusným tísní se mu plíce,
zlenivělá krev mu chladne víc a více,
a než první metu kroků svých si určil,
zápal myšlenek se rozplizl a zturčil,
křídla nadšenosti svěsila se chromá.
Vystřízlivěv Orchan hned se cítil doma
v blátivé těch pustých ulic klikatině
jako měkkýš ve své vlastní skořepině.
Rozmýšlí, že v mokrý proud se marně křesá;
v obětivost Turků, již mu víra klesá, –
božská řeč jlehjich nitrem pohnula by těžce,
aby otvírali pro vlasť svoje měšce!
A nechť říši hrozí sebe větší zhouba,
z prázdných pokladen jí zlata nevydloubá.
Snadnější jest práce, dokud lze se dlužit;
cizím tukem Turku záslužno se dužit!
Znáť on posla cizí moci osvícené,
která osmanskému hospodářství žene
155
kola struhou štědrou, ježto zlatem zvoní,
aby převysoká porta mlela pro ni.
Tam se klidně béře žalovat svůj osud, –
tři sta lir dá posel, jak vždy dával dosud.
Zde již jeho palác. Jaká však tu vřava?
„Padni,“ křičí hejno, „padni jeho hlava!
Běda Evropě, že Portě nemá spásy,
takou zdobu svoji zkomolit že dá si,
vážky vítězství že rychle nenakloní,
obětujíc krev svých statisíců pro ni!“
Polekal se Orchan, ptá se, volá, pátrá:
proti cizím poslům vzbouřila se chátra,
nedotknutelných se dotkly nože její.
Orchan ví, že strkat prsty do dveřejí
není radno; mlčky kvapí z místa vraždy,
a když za ním ztichl vřavy ohlas každý,
těžce vzdychl. Jaká rada v takém víru?
Allah pomoz! Rychle, rychle ku vezíru!
Výstraha nechť v duši toho muže hřímá,
jenžto ještě kotvu říše v rukou třímá,
ať již v jejích svazech všecky síly vzmuží,
ať ji řídí světlem, vědomím ji vzpruží,
v lidu zápal vdechne vyšší, nová hesla
aby říše v slavné vzkříšení se vznesla, –
vinou tří set lir by ve zmar nepoklesla!
Cválá ku vezíru. Palác jeho pustý, –
v kouty chodeb mizí plachých postav šusty;
s těží dobyl Orchan z úst jich odpovědi;
šeptly mu, že vezír u vězení sedí,
v nemilost an těžkou u sultána padl,
156
že svým novotářstvím hříšné léčky kladl
moci koranu a starých přísných řádů,
s Evropou se mazle, říši veda k pádu.
Orchan ví, že tam, kde hrom vjel do stavení,
hořívá. Tož odtud zmizel v okamžení.
Ujechav i stínu budovy té klaté,
vzplamenil se znova v rozhorlení svaté.
K sultánu! ať zví, co jeho říši hrozí;
Orchan objeví mu pravdu, lhou-li mnozí!
Vládce ať svou vůlí svrchovanou velí,
všeho lidu sílu v strašné pluky vtělí
a své rozervané panství slavně zcelí.
Orchan s novým plukem též chce bojovati,
ale tři sta lir ať sultán z předu splatí!
Již se blíží Orchan sultánovu sídlu
jako poutník Mecce, žíznivý jak zřídlu.
Na prostoře zástup vlní se a šumíšumí,
hlavu k hlavě tlačí, temné šepty tlumí;
marně hádá Orchan, co to všecko značí;
zdá se mu, že zlověst z lící těch se mračí;
ptá se, – vnímá slova hrozná jako dýky:
„Zavražděn jest sultán svými důvěrníky!“
Leknutím tak Orchan koni stiskl boky,
že se dostal jinam báječnými skoky,
až to slabším jezdcům nepodobno k víře,
že ho neshodilo nesmyslné zvíře.
Kůň pak uřícený, aby nabyl dechu,
když se zastavil v tom krkolomném spěchu,
zvážil teprv Orchan, hořkého pln žele,
strašný onen případ v tíži jeho celé.
Kam ta říše mocná, kam se rázem vrhá,
157
ana svoje sloupy sama z půdy trhá,
lítější svých vrahů, hyne bez obránců,
proti zuřivosti vlastní bez zastanců!
A přec není bez sil, není bez pokladů!
Nuž, co činit? Dá snad velký mufti radu?
Spěl by k němu Orchan, ale již se leká,
že jen zklamání zas nové tam ho čeká;
obraz za obrazem duší jeho těká.
Vítězně by ve své horlivosti mravní
válčil jako staří sultánové slavní,
jenom kdyby věc mu nescházela hlavní!
Zlato, bídné zlato! Kdyby jeho bylo,
v Orchanových rukou říš by zachránilo.
An tak truchle dumá nad své vlasti zmarem,
vzpomněl sobě Orchan maně na svůj harém.
Znaven trampotami, jež mu čelo smuší,
místo muftiho si zobrazuje v duši
Zenidu, svou krásnou, mladou otrokyni,
cítě náhle, jak by osvěžil se při ní,
jak by kráčel silen za svým povoláním
zjařen v sladké chvilce jejím celováním!
Pod jasným hned čelem zrak mu smavě sálá,
a než sám se nadál, do harému cválá.
V zahradu již vešel mříží pozlacenou;
nad hlavou mu loubí tamaryšky klenou;
z tmavé zeleni jim planou růže tmavé,
jako pod kadeří černou oči žhavé;
lilie svůj velký, čistý kalich zvedá
k hroznu, jehož hojná zrna zlatohnědá –
každé sladce zdmuto – s jedné stopky kynou,
158
jako slasti žití, jež se volně vinou
šťastným smrtelníkům v jednu kytku vábnou.
Orchan cítí, jak mu měkce čivy chabnou,
an tu slyší snivou hudbu mandolíny,mandolíny.
V stinném zastavil se skrytu pod vavříny,
kudy pod vlajícím květem úpon chvělých
jako v dešti jisker stobarevně skvělých
zří, jak ženy krásné v širém vodojemu
v křištál hrouží vnady, kynoucí jen jemu.
Jsou tu všecky – ale bez Zenidy sladké!
Orchan odtud spěchá; ztéká stupně hladké
ke komnatám, jako hradby tvrze pevné,
Zenidu svou volá v touze bezúlevné.
Hle, tu stará Fatme, škaredá i ztylá,
ústa kolozubá špulíc, potměšilá,
v úsměch škodolibý, pokorně se kloní
a již každým slovem kapku jedu roní:
„Tisíc na tvé ruce skládá políbení
Zenida tvá věrná v hořkém rozloučení.
Za Bosporem v slzách myje svoje líce,
neboť nespatří tě, pane, nikdy více!
Láska její krásným Seidem tobě vzata,
přijmi její „s Bohem“ a ten měšec zlata;
sečti její vzdechy na té blánce bílé!
Již jest odtud asi na sto a půl míle.“
Zarazil se Orchan, přejel čelo dlaní,
protřel v očích temno a již četl psaní:
„Drahý! zda se v žití někdy opět sejdem?
Za moře již letím v dálku s krásným Seidem.
159
Vír když válečný mě o tvé lokty zloupil,
přišel krásný Seid a tesklivou mne koupil,
tři sta lir ti v zlatě za mou volnost dává.
Blaze kráčej, drahý, kam tě volá sláva,
bojuj, lve můj strašný! V hloub se tobě klaním,
mne však vábí krotký holoubek, – jdu za ním!
Sladkou jest ti války nebezpeč a trýzeň –
mne jen blaží tiché, skryté lásky přízeň!
Ranám, snad i smrti vstříc tě nese touha –
mne jen čeká rozkoš – lásky rozkoš pouhá!
Islamu ty hájíš přísné, svaté hradby –
já jim šťastna prchám z vězení a klatby!
Po mrtvolách stoupáš, kol kde sviští kule –
já se však, můj drahý, bojím v Istambule!
Braň ho, města slávy, pod praporem svatým,
v kraj však bezpečnější spěchám k nivám zlatým.
Padneš-li, ó s bohem! V ráj pak oba vejdem:
ty, ach, v nebeský, já v zemský, s krásným Seidem!“
Teď se zasmál Orchan, až to hlaholilo;
Fatme myslí, že mu v hlavě přeskočilo;
prodavši mu milku v směšné žárlivosti,
se svědomím zlým se bála jeho zlosti;
on však měšec chopil s milostným teď chvatem,
zatřepal – ó rozkoš! měšec zvonil zlatem;
tři sta lir! On vzal je v náruč se zápalem,
Fatmu odstrčil a z domu běžel cvalem,
běžel uličkami, jak by honěn vrahem.
Pojednou se octl v houfu polonahém,
zbláceném a zpustlém, zlotřilého vzhledu.
Dlouhobradý derviš stál v těch postav středu,
160
v oku temně vpadlém fanatismu zápal, –
slova s divokými posuny se chápal,
hlas však jeho mizel v hlasů vlnobití,
v šumu, křiku, v nějž psi hladoví a lítí
kol se sbíhajíce mísili své vytí.
„Bijte,“ volal řečník, „bijte hromoklínem,
dokud oddychá, co není moslemínem!
Kolika kdo ďaurů tuto půdu zprostí,
tolik set mu Allah přiřkne blažeností;
rozkoší však nad vše medosladkých zkusí,
kdo jak lev se vrhne na proklaté Rusy!“
Nedomluvil; hejno v křik se dalo maně:
„Budeme je bíti! Dej nám šat i zbraně!“
V moři hluku tone řeč zas dervišova,
po chvíli až ryčné slyšeti ta slova:
„Klet, kdo nosí šperky, marné zdoby těla!
Zahyň lakotného duše zatvrzelá!
Morem nechať padne, kdo své zlato skrývá,
ana trouba války k oběti jej vzývá,
hlásajíc mu hromem: „Vydej krev i statek!“
Zase jeho slova zhltil vřavy zmatek,
z něhož slyší Orchan pokřik jenom zníti:
„Žití dáme v oběť, – dej však jíst a píti!“
Dál zas mluví derviš: „Zákonem jest dáti,
k svatým cílům však i záslužno jest bráti.
Vidím prázdné ruce věřících tu chudých,
jednoho však zřím tu, zlaťáků jenž rudých,
plný pytel mačká. Dej svým nahým bratřím,
ať jak bohatýry ve zbrani je spatřím
kráčet šikem strašným v třesoucí se dálky;
obdaruj a veď je v slávu svaté války!“
„Blázne!“ vzkřikl Orchan, vida beznadějně,
161
žeť jak zazděn v hustém, tlačícím se hejně.
„Měj pak rozum!“ volal s rozhořčeným zrakem,
jako skutý objav s mileným se vakem.
„S otrhanci těmi že se musím dělit,
bych jak vlk se mohl Rusům dáti střelit?
Bláhovče ty starý, radost je to drahá!
Chce-li říše vojně, ve svůj vak ať sahá,
ať dá této chátře ona zbraň i píci;
já chci svého měšce jiným tužbám stříci!
Hej, mně moudrost lepší vzešla u Zenidy!
Blázen, kdo si hledá trampot, ran a bídy!
V ráj se brodit krví, kol kde sviští kule?
Ještě ráj lze koupit zlatem v Istambule!
Na to mám svůj měšec! Běda, kdo naň sáhá!“
Vlastních slov se lekl, umlká i váhá.
„Bezbožníku!“ hřímá derviš, ale chasa
s křikem zuřivým se na Orchana kasá;
marně sám se brání rozkaceným pěstem;
již mu vyrván poklad, rozkoulel se s chřestem
v bláto, v němž se po něm tisíc prstů hrabe,
z vaku, z něhož visí již jen cáry chabé;
s hrstí kalu zlaťák osudu-li milci
zdařilo se urvat, obsypán byl štilci;
Orchan bezděky též zkusiv svého štěstí
odnesl si mnohé siné známky pěstí.
Když pak nevydá ni zbla již bahno zryté,
rozprchá se hejno zlatem jako zpité
po uličkách tmavých s vilným žárem v zraku.
Orchan hledí trna, drží cáry vaku;
derviš volá: „Vstříc teď vrahů bouři zkázné
s meči v rukou!“ – Hejno pokřikuje: „Blázne!
V ráj se brodit krví, kol kde sviští kule?
162
Ještě ráj lze koupit zlatem v IstambuleIstambule!
Chceme žít a užit!“
Na prostoře celé
jako postavy dvě kouzlem zkamenělé
Orchan jen a derviš nepohnuti stojí;
hořký úžas nyní oba tklivě pojí.
Oba hledí ve tvář Istambulské kráse,
ana u večerní šarlat obléká se,
svůdně jeví dálce nádheru své pýchy,
v stín však těsných ulic ukrývá své hříchy.
Vzdychl sobě Orchan; derviš v souhlas kývá,
ano nad pustým se Istambutem stmívá.
„Vezír u vězení,“ derviš sobě stená,
„Evropa v svých poslech krutě uražena,
sultán mrtev, lid i vojsko láje lichá:
kam to půjde?“ Ještě hloub si Orchan vzdychá.
„V nivec jde ta doba nemravná i klatá, –
neb teď nemám pluku, Zenidy ni zlata.
163