MUŽÍK.
V prach bije čelem, v němžto zbožná hrůza
se nikdy nerozdumá hrdým vzdorem,
a cestu líbá, kam i bědná lůza
své stopy vtiskla i kde kleká sborem.
Svou šíji tuří mrtvě vrhá na zem,
s níž smetá plevy vážnou svojí bradou,
on, ruský mužík, bezvolným jest plazem
před zlatopestrých ikon hrubou vnadou.
On v lepou, lví svou sílu víry nemá,
sám nejsa modlou, jíž co rob se koří;
on stokrát žehná křížem prsa němá,
v nichž sopka pochybnosti nezahoří.
On lysé čelo větrům od severu
a mrazům obnaženou hlavu vzdává,
když svatou branou kráčí v pološeru
a v duchu modlitbu si odříkává.
Neb rozžehnav se s osením a chatkou
vše oddal nebeskému hosudaru;
vždyť víc než matka Moskva jest mu matkou,
jež káže bílému teď sloužit caru.
Své žití v daň mu z končin dálných nesa,
svou krev by podal v živé srdce půli;
164
hned v oheň slepě vrhá se i plesá,
hned v ocel tuhne baťuškovou vůlí.
Pak těžkým krokem přívalů jde k jihu
jak od ledovců hřmící sněhy v tání,
své hrudi dechem valí bouřek tíhu,
a koník jeho blesky dupá z plání.
Hle, mužík obří nohou v Dunaj šlape,
jak hora vpadnuv ční jak hora z břehu;
kam děl se Dunaj? z brady jemu kape,
z níž v Černé moře dál se valí v běhu.
A mužík světům závisti a zloby
svá prsa v odpor staví obnažená,
v krev sterých ran se halí beze mdloby,
ni v jedovém v nich žáru nezastená.
Pak s úsměvem se před Balkánem staví,
jenž mu až po pás, hle – až k srdci sahá;
on tiskna k hrudi jej, led jeho taví,
sněžné spousty barví krev ta drahá.
A nad hřeben se kloně nevysoký
si dlaní drsnaté tam hladí sedlo,
i zaťav nehty ve skalnaté boky
zří vztyčen v dálku, zdaž se slunce zvedlo.
Hoj, vymrštiv se, jako na koníku
již na Balkáně sedí, k slunci pne se,
a nabodnuv je na kozáckou píku
již mladé Bulgarii v klín je třese.
165
Tu sprchá blesků, paprsků a září,
ažť Bulgarie výspou v moři jasu, –
a mužík obrátiv se s jarou tváří,
zas jechá zpět dle baťuškova hlasu.
Jak v prsou rány, v duši světla planou, –
to přináší si z obrovského díla.
Zas prostý mužík svatou kráčí branou
a věří, Bůh a car že jeho síla.
I spěje v chatku, v drahé lokty dětí,
svým ikonám se klaní pod svou střechou,
a nad ní anděl příštích dějin letí
ji ovívaje palmou libodechou.
166