K VÝCHODU.
Krev jitru barví úbělové skráně,
krev šlehá v čelo nebes, žhoucí krev
se valí řekami, vře v jiskrách rosy
a krouží v oblacích, – toť děsná korouhev,
jež z blesků tkána vlaje k trůnu Páně
a jižto zkrvácený Lazar bosý
půl věčnosti, jda stopou krve, nosí,
až hrotem v skalní hruď ji zatknul na Balkáně.
Tak východ plane dnes; půl nebes a půl světa
se pálí v oběť Bohu spásy!
Hle, požár velebný! Vždy výše metá
své růže, rubíny, své divy a své krásy,
až v proudech ohnivých a v nesmírnosti jasu
těch krve krůpějí zřím svatozář,
jež pode hložím ze Kristových vlasů
se řinou v božsky jasnou tvář.
Ó, zoře krvavá! Zda země ve tvém nachu
se zrcadlí, a krev, jenž k nebi volá z prachu,
zdaž vyvolala tě? Či obrážíš svým leskem
tvář Boha, zanícenou hněvu bleskem
i žehem úžasným, když hlasem zoufání
a kletbami Bůh vzbuzen z dumy hvězdné
svých zraků světlo k zemi uklání
a v lidských muk tam patří spousty bezdné,
i zří, že člověk syn, jenž z lásky obětován,
tam jemu tisíckrát jest ukřižován
a zmírá mučen peklem po věky?!
9
Jak výheň hanby pláš, ó nedozírné nebe,
před božským pohledem, jenž blesky metá v tebe!
Když k tobě lkáno: Ty nás zastíniž,
jsi štítem žhavým; vzýváno-li tebe:
Nič dravce vraha, jenžto krev nám střebe,
ty klidně záříš; děs-li v tebe hřímá:
Ó, hřímej, spas! – tvých polnic vřava dřímá.
Jak svědek němý, slepý, úklad pekla chráně,
jdeš na soud boží! Ó již naplň vůli Páně!
Ó, dej již nad krvavých mraků clonou
a z krve potopy, v níž zem i hvězdy tonou,
dej, dej z ní skvoucně, jásavě, ó zoře,
se slunci vznést na žárném východě,
jak plane, zlatíc nebe, zem i moře,
již ve posvátné ranní přírodě!
Tak dej mu vzplanout nad slovanskou rají,
v níž zmírá, trpí Kristus ode věků!
Dej vzejít slunci nad hlavami reků,
již jdouce ve smrť, spásu, volnost hájí!
Ó, krásné slunéčko, ty vykoupené krví,
kdy zlíbá východ již tvůj úsměv prvý?
10