Stál Timur před Bohem, jenž povolal jej k soudu.
Bůh pravil: – „Timure, tvůj život roven proudu,
jenž se skal řítí se, vše rve a ničí, drtí,
vždy děs spěl za tebou a byls jak anděl smrti,
jak požár, obilí jenž schvátil a v něm dravý
úrodu všecku sžehá, klas i stébla tráví.
Leč nebyls jako ten, kdo tresce hřích, bič boží,
ne mstitel zločinu, jen křivda jako hloží
šla, družkou byla ti, zla nesla setbu všude,
jež rostouc zpíjelo se v krvi lidstva rudé,
v divokém jásání jak smečka příšer noci
v svět silo zhoubu, zmar, mé rouhalo se moci.
V kvetoucí města, vsi tys vrhl ohně plamy,
když role v zlatou žeň již zrála, nad nivami
mrak černý stál jsi ty, vše rozdupal a zmařil.
A já přec určil jsem, plod práce by se zdařil,
já slunce poslal, dešť, by rolník z polní hrudy
měl chléb a odměny tak došel za své trudy.
Leč tys mu vzal i krov, tys znectil jeho ženu,
tys nabod na kopí mu dítě, nářku, stenů
jsi nedbal, v pychu svém jsi nezdolným se cítil,
vzduch plnils kvílením a slzami zem sytil,
tvá vojska kudy šla jak ničící vše láva,
jen skála zbyla, poušť, tam nerost keř ni tráva.
A já přec člověku zem k jeho štěstí stvořil!
Tys Bagdad vyvrátil, ty Damašek jsi zbořil,
lid prostý, učenci i kněží mřeli v hrůzách,
jen Firdusiho rov jsi ušetřil kdys v Thusách,
neb ten, jenž Iranu pěl reky a jich činy,
se ve snu zjevil ti a lál ti za tvé viny.
Tak zkáza s krokem tvým se nesla širým světem,
byls mužům příšerou a strašidlem byls dětem,
a mnils, v těch hrůzách vždy jak fénix že jsi ožil,
a vždy že budeš žít! Však na váhy já vložil
tvůj život, hříchy tvé, a že již konec, shledal
tvé zloby krvavé, dál jíti tobě nedal,
neb v ruce mé ty jsi jen jako hrstka troudu.
Nit žití přeťal jsem – já povolal tě k soudu.
A vážím nyní vše, co hrozného jsi činil,
a zřím, že ďábel sám by z krutosti tě vinil,
nejžhavší pekla žár že nic je tvojí zlobě,
i mrazný Ereb, kde dlí Satan v ledném hrobě.
Tys děsnější než on! I hrozných pekel v klínu
já trestu nenajdu, by dost byl pro tvou vinu,
já, všemohoucí, jsem zde bez rady a síly.
Tmy věčné Kocytu by ven tě vychrlily,
Acheron zhltit tě by zdráhal se a štítil
a hnusem vlny své by v hněvu nazpět řítil – –
Buď trest tvůj – svědomí! to věčně ať tě zžírá
a výčitkami štve – to hříchů tvých jen míra!“
Děl Bůh. Leč Timur v škleb: „Tvůj soud – šíp před výstřelem.
Svědomí?... Svědomí já neměl v žití celém!“