Poutníci.

František Kvapil

Poutníci.
Bez hnutí seděl třicátý rok třetí a nezvedl se, kroku neučinil, ať vůní jaro dýchlo na poupěti, ať mráz a sníh a mrak step šírou stínil: tak bez ruchu se ztápěl v těžké dumy a nedbal, o štěstí že větřík šumí, jenž líbal zemi letního dne v žáru. Čas prchal dál, jak krůpěj do poháru den míjel za dnem do věčnosti moře. On nevěděl, co den, co noc, sám tvoře si vlastní svět jen myšlenek svých v hloubi. Jak všecko vzniká, žije, zmírá, snoubí svůj osud s člověkem, jen stále bádal, zřel v minulost, sny budoucnosti spřádal, a ptal se, co jest žití cílem vezdy. Když soumrak ztál a v dálce blýskly hvězdy, se tázal, kdo je sázel po obloze, kdo slunce řídí na ohnivém voze? [10] A když zas oči svoje snížil k zemi a bídu zřel, jež strastí perutěmi vždy osud lidský objímá a dusí, se ptal, proč žije ten, kdo mříti musí, proč za hřích lidský černý svatá, čistá štít Golgothy krev zrůměnila Krista? Leč odpovědi nenacházel žádné, zřel jenom žal a srdce lidské chladné, zřel násilí a zločin, útisk všudy. Tak Ilja snil a zatím jeho údy vyrostly v obra, svět se mu zdál malý v té míře, v jaké myšlenky v něm zrály. V železné svaly pučela v něm síla jak haluz po haluzi v mocném kmeni, sám nevěděl, jak vznikla, rostla, žila, on stále seděl nepohnut a v snění. Hruď býčí, tvrdá v šíř se rozevřela, líc vousem hustým zarostla mu celá, vlas rudý splýval ku zemi lví hřivou. Leč nezřel toho, necítil, jen snivou zalétal duší myšlenek svých mukou, nevládl ani nohou, ani rukou, jak skála trčel, kol níž věky letí, a snil a dumal třicátý rok třetí. Do dálky patřil nekonečnou stepí. – Jak moře odlesk valný, velkolepý 11 se táhla před ním bezmezná a šírá. Nechť po buřanu letí zrak a zírá, přec nedolétne konce, zemdlí touhou, jen bílá města najde poutí dlouhou, jen lesy prastaré, jež sily věky, a rýhy v této dlani obra, řeky. Pak zase dál a dál v každou stranu a nikdy nikde hranic po buřanu. – Den červencový hořel v západ zlatý. Zřel krásu jeho Ilja z oken chaty, zřel, slunce jas jak v červánky se chýlí, jak stíny temné v buřan zapadají a noci v černou kštici motýl bílý, slét plápol hvězd, jichž žár se v šeru tají. Zamyšlen sklonil hlavu Ilja k hrudi. V tom z venčí hluk se zved a hlas jej budí: „Muromče Iljo, otevři nám vrata! Jsme poutníci a krok náš k Lavře chvátá, přej odpočinku na noclehu jistém!“ (A byl to, div! sám Petr svatý s Kristem.) Leč Ilja stená, s pláčem odpovídá: „Jak dubová mi otvírati vrata? Odešel v dálku otčík i máť zlatá, vstát nelze, údy krutá nemoc hlídá, sedáčkem sedím třicátý rok třetí!“ „Jen vstaň a choď, je volno ti k nám spěti!“ 12 A Ilja vstal, jak hora když se přímí, a střásl jarmo, které dříve nosil, spěl k poutníkům, je vítal, nazpět s nimi do chýže vkročil, za stůl sednout prosil. Poutníci vešli, ikonám se klaní, kříž dělají též podle předepsání, a usedají k stolu na lavici. Hned Ilja přines chléb i krušec soli a číši vína, rubínem se rdící. „Bůh s vámi, bratři! Žebrák jsem jen holý, zde jezte a zde pijte k slávě boží!“ (A v síni, hle, zář roste a se množí od prahu k oknům, k stropu jako ve dne a hvězdu zřel, kde stopy po nich jedné.) Ten, kolem jehož hlavy svit zřel žhavý, vstal ze zástolí, k Iljovi tak praví: „Pojď, s námi též pij ohnivého vína!“ Pil dobrý mládec, a jak tvrdá křídla když nejprv orlí mládě rozepíná, tak zdálo se mu, z tajemného zřídla že v divný žár mu srdce hoří mžikem, krev hárá, k mozku rozlévá se, pálí, a hřímá, bouří vodopádů rykem, v žulové svazy tuží jeho svaly. I zřel, jak vzrostl, hlavu zvedl tuří, kosmatým vlasem třásl jak strom chvojí; v něm s mdlobou vůle zápasí a zuří 13 a vítězí. Tak v hrozném, divém boji on rozkročil se, obří vztáhl páže a slyšel v sobě hlahol strašné síly! Leč ten, jenž dal mu pít, se opět táže: „Co cítíš, Iljo?“ – Klesl v prach v té chvíli a děl: „Tak v sobě cítím sílu smělou, že zvrátil bych v ráz posvátnou Rus celou!“ I dal mu píti poutník zas, řka znova: „Bohatýr z tebe, Iljo, bude statný, svět rovného ti reka nedochová a v boji skon ti neusouzen chvatný. Bij se a válči s každým silou, vzdorem, jen v zápas nechoď s rekem Svatogorem, tíž jeho sotva celá nosí země. Též se Samsonem střez se půtky, sváru, pět vlasů andělských mu kryje témě. I s Volhou sdruž se, chceš-li ujít zmaru, ne silou, chytrostí tě zmůže vždycky!“ Tak děl a ve stín rostl gigantický, a mizel v páře, kterou západ zlatil, až s druhem s očí Iljovi se ztratil jak fantóm vzdušný, po němž sledu není. Do zlatých růží jitro plane v snění. – Z modravé dálky čilá trojka chvátá, hle, Iljův otčík vrací se, máť zlatá. Práh překročili – prázdna, pusta chýže. 14 Leč přes dvůr do sadů když přišli blíže, div, zázrak uchvátil je nenadálý! Hle, nejvyšší tu jilmy Ilja zvrací, s kořáním trhá, na němž leží skály, v žár noří, okovává zručnou prací. Též ocelový, tuhý luk si chystá, v toul kalených si šípů vložil tři sta, pak navrátil se, k jejich nohám padá a požehnání na rodičích žádá. Hoj, rozplakal se otčík i máť v lkání, pak dí: „Bůh žehnej tobě bez ustání! za svatou Rus a její slávu dávnou, za Kyjev zlatý, víru pravoslavnou ať neumdlí tvá ruka, vždy nechť žije a krve křesťanské ať neprolije!“ Jak Ilja zahořel, jak blýskl okem! Jich ruce zlíbal, na koně vsed skokem, zavýskl turem, ostruhy vbod oři. – Znik – prach jen za ním zdvih se po nádvoří. 15