Vasilisa.
Zachmuřilo slunce svoji zlatou kštici
v západ nad Kyjevem pozvolna se tmící,
zardělo se v posled na červánků moři,
a pak v mraku zhaslo. Jako v těžkém hoři
spalo pod ním město. Noc kol tichla šírá.
Ale v bílém zámku kněze Vladimíra
dosud ozývá se cinkot zlatých číší,
a kdo přijde blíže, bujné zpěvy slyší,
zbraní chřest i jásot pomíšených hlasů.
Za habrovým stolem, ku skvělému kvasu
do půlkola sedli ruští bohatýři.
Jak jich zraky hoří, jak jich číše hýří!
Zeleného vína plyne bystrá řeka
a jich hlahol bouří, hlučí do daleka.
Kníže Vladimír však schází v jejich kruhu.
Pousedl stranou, nevšímá si druhů,
opřel rukou bradu, zadumal se tichý.
Mračně, nevesele slyší jejich smíchy,
[71]
těžký žal mu duši rozrývá a tíží.
Devět prchlo týdnů, desátý se blíží,
Parášu co pohřbil, ženu holubici,
slova nepromluvil, a jen sedí snící.
Čím víc bouří druzi, tím víc bolest vzrůstá,
netknul se mís zlatých, neovlažil ústa,
a jen dále chmurných myšlenek nit spřádá.
Marná reků snaha, marná přátel rada!
Sedmý den již trvá hodů vřava plesná,
Vladimír však posud nezbudil se ze sna,
posud žalost hrozná v duši se mu vtíná,
slova nepromluvil, neokusil vína.
Velké hoře padlo v ruskou zemi svatou,
jako mráz když padá v roli nepožatou;
jako hrdlička když kvílí osamělá,
zalkala máť sirá, v bolu zaúpěla.
Aleš bojarin však slyšel její lkání
a hned kučeravou hlavu v ruce sklání,
přemítal a dumal, v myšlenky se ztrácel.
A pak rázem povstal, všecky číše kácel,
dal si čapku stranou, ruku vzepřel k boku:
„Hoj, zdaž máme tady zůstat dvě stě roků,
sedět zahálčivě, mařit pitkou chvíle?
Nenabudem slávy, nedostihnem cíle,
slunce Vladimír nám zatím zhyne žalem:
na koně již, na lov, v lesy nad úvalem!“
72
Vstali jako bouře, jako vichrem spěli
přes hory a řeky v zášer lesů ztmělý.
Honí hrozné zubry, honí vlky šedé,
přes bažiny, skály jejich stopa vede,
z luků ocelových, kam jen stihnou zraky,
střílí divé kance, střílí dravé ptáky.
Minul tak den první, minul druhý, třetí.
V knížecí však tváři blaha neviděti,
černý stín se klade po ní mrakem noci,
nelze Vladimíru těžký smutek zmoci.
A zas bojarin tak Aleš dumá, praví:
„Dlouho-liž nám lovit, snášet úpal žhavý,
roklemi se ploužit, za plachou hnát zvěří?
Hanba bohatýru, s ní když síly měří,
kořisť čeká na nás bohatější, jiná –
třeba pych nám ztrestat vraha Tatařína!“
Neletí to z luku střela rychloletá,
ale ku Krymu hřmí bohatýrská četa.
Zdaž to před nimi se labuť mihla bílá?
proč jak divem se hned tlupa zastavila?
Nebyla to labuť, bílé jsou to dvory,
zámky Danilovy v lesku jitřní zory.
Do rubínů hoří střecha pozlacená,
s práhu vítá hosty Danilova žena.
73
Jako jarní růže v zlatém třpytu rosy
černobrvka kloní, zardívá se, prosí,
zve, by vešli dále, muže doma není.
Ale všichni náhle jako v oněmění,
věru krásy také nespatřili v žití:
vlasy černý eben, z očí hvězdy svítí,
pleť jak úběl skvoucí, růžné poupě – líce.
Není v celém světě také krasavice
vzrůstu labutího, malinových rtíků.
Hosté postanuli, radili se v mžiku
a pak do vysoké jizby vešli za ní.
Každý požehnal se, obrazům se klaní,
kol dubových stolů usedli si tiše.
Švarná hospodyňka zlaté nese číše,
medu nalévá jim, zeleného vína,
a pak sedá blíže, hovor započíná:
promluví – to zvonky, usměje se – růže.
Takým kouzlům které srdce zdolat může?
Náhle smutek taje z líce Vladimíra
a jak slunečko když z temných mraků zírá,
v zraku jiskrou šlehl, zaplál úsměv jarý.
Zapomněli na lov, na Krym, na Tatary,
a když večer stříbrem zkvetl do úsměvu,
kníže s družinou se vracel ku Kyjevu. –
Ale myšlenky zas spřádá Aleš znova,
cestou pohvizduje, hovoří v ta slova:
74
„Dobře, po milém kdo teskní, touží všade,
ale netřeba si kazit žití mladé,
dnů si ukracovat v starostech a péči.
Smutkem žal se těžký nikdy nevyléčí,
spíše třeba k stolu radost zavolati.
Oženiž se, kníže, přijdou snové zlatí,
bude komu nám se pokloniti nízko,
matičkou zvát koho: štěstí tvé jest blízko!
S májem přijdou květy, k nim se blaho vmísí –
a kdo krásnější zřel v světě Vasilisy?“
– Ale kdo kdy viděl, slyšel, věc ne malá,
od živého muže by se žena vzala?
„Vyšli k Danilovi posly, vyšli sluhy,
labutí ať střílet na Krymské jde luhy,
litého lva ubít, a pak obé zchytra
na knížecí oběd přinese ti zítra!“ –
Sotva nad jitrem den vzeplál zrůžovělý,
Danilo již posly vítá, chystá střely.
A než k poledni se slunce paprsk vznítil,
litého lva ubil, labutí sto chytil.
Vesel navrací se ku Kyjevu městu,
když tu bojarů sto zastoupí mu cestu,
kozáků sto donských, sto též Tatařínů.
Nelekl se junák, nevyhnul se v stínu,
a jen ptá se: přišli pojíst soli, chleba?
75
„Soli ne ni chleba, hlavy tvé nám třeba!“
Skočil Danilo hned, jako bouře vpadl,
natálnatáhl luk tuhý, ostré šípy kladl,
střely zašuměly – s každou zhouba jistá.
Vyprázdnil toul plný – kol jich leží tři sta.
Ale na západě prach se zdvihl šíří –
jedou proti němu ruští bohatýři.
Zasmušil se junák: „Co svět světem stojí,
bratr na bratra kdy břitkou vpadl zbrojí?
Komu požalovat nad černou si zradou?“
Hořem líce zakryl – proklál hruď si mladou. –
Odesýlá k vdově Vladimír již svaty,
béře z kmentu šaty, sedá na vůz zlatý,
přes hory a řeky, stepi, buřan svěží
k Danilovu dvoru letí čtverospřeží.
Ticho v něm a smutno, vrata uzavřena.
Na práhu jen pláče Danilova žena,
bílé ruce lomí, hořké slzy seje.
Vchází Vladimír k ní, kloní se a směje,
za ruce ji béře, líbá v sladká ústa.
„Nelíbej mne v ústa, zem již pro mne pusta,
ale rozloučit se dovol s mrtvým tělem!“
„Nikdo nevychvátí mi tě v světě celém,
svatební šat vezmi pestrý, květovaný!“
76
„Druha milého dej dříve zlíbat rány!“
A již vsedli na vůz, letí k temné dáli.
Krkavci tři černí v stepi zakrákali,
rvou se o mrtvé tam tělo bohatýra.
Vasilise duši těžká trýzeň svírá,
klesá každým krokem, a přec dále kráčí.
Hle, tu druh již milý!...
Padla k němu v pláči,
líbá mrtvé tělo, slzami je vlaží,
vydírá meč z rány, v srdce si jej vráží
a tak Vladimíru posledním dí stenem:
„Není pro mne štěstí v světě zachmuřeném,
bez milého druha není druhé vesny!“
Mrtva k zemi klesla. Vzkřik se ozval děsný. –
Step zas mlčí tichá. Západ dokrvácel,
kníže s družinou se ku Kyjevu vracel.
77