Ilja v pralese.
Den sedmý Ilja pouští jel a stepí. –
V krvavé šípy západ nach svůj třepí,
je v smíchu hází v buřanu klín šerý,
kdež v démantů květ pučí tisícerý.
Noc k zemi slétla hvězdooká, smavá,
a křídlem černým v temno lesů mává,
jež před ním v dál se táhly chmurny, němy.
Jen zřídka ven se prodral haluzemi
vzkřik divý, táhlý, který v dálce zmíral.
Strach z lesa na něj žhavým okem zíral
a za ruku si vedl Bázeň, ženu.
Pak zdálo se, jak tisíc nářků, stenů
by hýklo rázem, volalo naň z hloubi.
Tam, křivolaké kde se tmělo doubí,
pták obrovský se zvedl divým ruchem
a tepal křídly, nad ním kroužil vzduchem.
Jak čarodějek reje lehkonohé
zřel při kraji se míhat stíny mnohé,
22
hned rostly, hned zas klesly v trpaslíky.
Smích příšerný z jich řad a temné ryky
jak praskot bouře vytryskly mu v oči.
Les zdál se pardalem: hřbet ježí, skočí –
a běda, koho zdrtí svými drápy!
Víc ještě tměl se, v šerou mhu se ztápí
a gigant vstává ve své hrůze, čeká.
Smrt zářila mu z tváře do daleka.
Šum děsný zdvihl se pak houštím stromů
a z hluboka se ozval rachot hromu.
Les hrozil. Tma kol padla hustá, čirá
a hvězdy zhasly. Sivým mrakem svírá
noc poušť i step – hned hýkne, hned zas mlčí.
Pod mlhou v dálce zaplakal skřek vlčí.
Les v tura změnil se: již rohy zdvihá,
v zem bije chvostem, zuří, k skoku číhá
a pěnu nozder líže rudým pyskem.
Vjel Ilja v tlamu jeho plným tryskem.
Les řval. Vír běsný vrchol stromů zchvátil
a v praskotu a ryku s ním se zvrátil
v strž bezednou, kdež kořeny rval vztekem.
Hrom burácel a stenal divým jekem,
klikatým bleskem dráhu sobě razil,
hned střemhlav padal, pak se hloubí plazil
23
jak šakal, jemuž kořist ujde jistá.
Zas vztýčil se. Jak žhavý drak se chystá
kmen jilmů vznítit, jenž se vichrem kýval,
než zdusil jej v ráz kataraktů příval.
Ten smál se, hřímal, jásal, výskal, syčel.
jak býk se řítil, lidským hlasem křičel
a Ilju chytal paží storamennou.
Hned na vous jemu stříkl kalnou pěnou,
hned pod nohou mu hloubil sráznou tůni.
A zas to praská, rachotí a duní
jak z jícnu sopky, která kypí lávou,
vše vyje, po něm rukou sahá dravou,
stověké buky shýbají se prakem,
blesk šlehá do nich v mihu křivolakém
a prasklá sněť se pod nohou mu válí.
Již prales hýbe se a hučí skály.
Z kořání rvou se štíhlé kauloptery,
lepidodendron řásný, závoj sterý
nesmírných přeslic, břízy, duby, sosny
jej uchvacují v svůj vír neúprosný,
hned z předu k němu přiskočí, hned z boku
a strhují jej, drtí v každém kroku.
Hvozd celý chvěl se, o zem bil svou lebí,
a zdálo se, že z hlubin tmy se šklebí
roj potvor nestvůrných. Zřel, jak se blíží.
Zde v křoví zablýskly se, tam se hříží
v bahnitý úval, zvedají své hlavy
24
a zhoubou srší, soptí zrak jich žhavý.
Ohromný ještěr, zevšad hustě krytý
stem hrotů děsných, železnými štíty,
zdvih strašnou plec a vstává ze propastí.
Kly hrocha v bahně nad ním temně chrastí,
ze spánku věků glyptodon se budí
s pancířem šupin na bedrách i hrudi.
I mamut, který v černé zapad sluje,
strašlivý zub i rypák pozdvihuje
a řve, že echo skály sráží, tříští.
Hned za ním v středu kapradin se blyští
mlok příšerný, jenž ohněm živým planeplane,
a žhavé pruhy hoří kol, kde stane.
Čím dál, tím užším plouží se již kruhem.
Kdož odolá, jim ujde v boji tuhém?
V to bouř zas hněvná střely vichrů vrací –
a celý prales svíjí se a kácí!...
Leč Ilja dál jel nepohnut a klidný.
V ráz bouře ztichla. Luny pablesk vlídný
zas usmál se a kývl zlatým okem.
Mřel hromu nářek v houští přehlubokém,
les před ním otvíral svých kouzel krásu.
Květ z perel třásl se mu v hebkém vlasu,
a dole sametem se pyšnil mechu.
Zas bylo slyšet hlahol tajných vzdechů,
25
dub k sosně přitulil své větve znova
a v kořání, kde kapraď smaragdová
svých listů třásně proplétala všude,
vřes bujel ztmělý, v květy pučel rudé.
Vše dýchlo ruchem. Po skalnaté stráni
zas k nebi vzpjali stromů velikáni
svá čela vzdorná, na nichž blesky trůní.
Hloh rděl se nachem, sladkou šířil vůni,
pravěký javor dávné šuměl zvěsti
a stříbrnou jilm kýval ratolestí.
Roj světlušek se mihl, k vrbám slétl.
Jak diadem se v haluze jim vpletl
a vířil, jásal, v jisker zaplál moři.
Kde sražený buk v strži bránu tvoří,
kleč skrčila se, skálu obepjala
a nad ní bříza plakati se zdála.
Již hnízda spala, a jen z houští časem
šum křídel slyšels v tichu bezohlasém,
a nočním vzduchem vzkřik se ozval soví.
Tam pod pařezy, pod hustými krovy
jiv, ořešin, sněm skřítků seděl četný.
Níž čilý potok bublal hlasem flétny,
v něm pily srny, s kolouchy si hrály.
Teď zdvihly krky – větří – prchly k dáli.
Za nimi vlk se pustil skokem divým
a zmizel v temnu. Roštím hustým, křivým
had plížil se, plál zrak mu zelenavý.
26
A před ním, hle, zas vlhké moře trávy!
Leč běda tomu, kdož by jemu věřil:
jen zřídka čí krok hladinu mu zčeřil,
by navždy znikl v propasti, již skrývá.
To bařiny jsou bezdné, šelma lstivá,
v nich voda kypí, rezí žlutou rudne.
Rusalky na nich plaménky jak bludné
své tance vedou. Stromy zakrnělé
kol trčí bez hnutí a na jich čele
hřib bradatý a muchomůrka vzrůstá.
Dál třasoviště, lesní houšť zas pustá. –
Skrz ratolesti divný žár teď dýchl
a za ním v hrobů klid šum stromů ztichl.
Kouř vynořil se, k nohám cedrů lehá
a z něho rázem oheň k hvězdám šlehá.
Hle, prales hoří! – Vážně, v ustrnutí
ční lesní obři tiši, nepohnuti.
Jich listí vadne. Stojazyčný plamen
teď švihl k výši, zpátky letí zmámen
a kolos již se v černý popel řítí.
V dál rozlétly se jiskry hvězdnou sítí,
sto tisíc hadů srší z nich a prýská.
Jak z výhně pekla oheň, jásá, výská!
Zde v kůře doutná, v kořeny se chytá,
tam nad jeřáby z blesků věnec splítá,
skal čela líže, rozkacen řve, šílí.
27
Strh měsíc s oblak, vlastní hrůzou zpilý,
a krve záplavou les obepíná.
V šíř hraje vichrem jeho kštice siná,
kde zasáhne, vše zmírá, hyne, klesá.
Zvěř uštvaná dál prchá středem lesa,
hroch, zubr, hyena i pardal štíhlý.
V tmě dýmu peruti se orlů mihly,
háj ozývá se nářkem pěnic, drozdů.
Vše hledá spásy. Hle, tu konec hvozdu! –
Vln stříbro náhle zatřpytlo se očím.
V propasti srázné, v houští, pod klokočím
divokým vírem řeka proud svůj žene.
Kde skalný břeh své tesy nejblíž klene,
dub ohromný, jejž vichr srazil k zemi,
most přes tůň tvořil pněm a haluzemi.
Tam zvracela zvěř krok svůj chvějný, vratký.
Proč stanula teď, s bázní couvla zpátky?
Obrovský medvěd, v zraku lačnost vraždy,
na kmeni seděl – před ním prchl každý.
Svou tlapu lízal, nehýbal se z místa.
Zde smrt, tam propast, všude zhouba jistá:
vždy blíž se vlní jisker žhoucí moře!
Kde vyváznutí? – Ilja skočil s oře.
Spěl k dravci. Ten již větřil nepřítele.
Řval zlostně, funěl, k předu vrh se směle,
28
by tlapou zdrtil odvážlivce rázem.
Hned vztýčil se, hned čtvermo klesl na zem,
z divokých očí blýskla zášť a zloba.
Tak stanuli teď proti sobě oba –
zrak ve zrak, tváří v tvář si hněvně zřeli,
blesk za bleskem z nich letěl. Zkrvavělý
král říše lesní náhle v prach se skácel.
Leč Ilja s něho zraků neodvracel,
chyt za drsnou jej hřívu mocnou paží,
a tam, kde prales žár svůj do vln sráží,
vztáh silné rámě, železný kruh chopil,
a v chřípě dravcovo jej náhle stopil
a protáhl! – Šel medvěd zkrotlý za ním.
Rek vyjel v step. Svit jitra padl k stráním.
29