Kníže Roman ubil ženu.
Step šírá hoří jitra zlatem,
zpěv k nebi jásá skřivanů,
tři jezdci stepí letí chvatem
po svěžím, lesklém buřanu.
Až náhle jako had
proud řeky v zrak jim pad,
jenž hučel, šuměl, v step se nořil.
Tu první jezdec zahovořil:
„Hoj, Volho, řeko šumná, divá,
pusť k sestře na druhý nás břeh!
Chcem zvědět, zdali zdráva, živa;
nám těžký smutek v duši leh.
Ji Roman, rok již snad,
odvedl ve svůj hrad,
čarovnou jako svěží růže:
či šťastna u svého je muže?“
16
Leč řeka bystré vlny chmouří,
jich bílé stříbro mění v kal,
a z hluboka dí jako bouří:
„Žal, věrní bratří, žal vám, žal!
Květ její tváří zvad,
tluk její srdce, schlad,
ji Roman ubil krutě, zrádně,
spí týden již v mé hloubi na dně.“
Ne lotosu květ snivý, bledý
se noří z vod, ne hvězdy svit,
leč běda, skrz háv mlhy šedý
se obraz dívčích údů kmit,
tak luzný a tak mlád,
tak plný krás a vnad,
to na vlnách spí mladá žena
a řeka hučí, pláče, stená!
Kapradím propleteny vlasy,
zelená pěna líbá ret,
kol boků vodní pnou se řasy,
u ňader bílých růží květ:
jen k srdci štír se vkrad,
proud krve plynul ztad,
ten vlny třísní v toku stálém
a srdce bratří zmírá žalem.
17
Zdaž klam to byl a pouhé zdání?
Teď mrtvá otevřela zrak,
své rámě k bratrům zdvihá v lkání
a dí: „Kol noc a stín a mrak,
on mě tak míval rád,
leč v duši mráz a chlad,
ten vyžeh lásku – hle, nůž zvedá
a v srdce vráží, běda! běda!“
Zas kalná přivřela se víčka,
zjev mizí v hloubi jako snem,
jen žlutý lotos vlna hýčká,
kol břehu tvoříc zlatý lom.
Šum větru kývl z lad,
s ním řev a cinkot stád,
step oživla, leč bez oddechu
dál bratří v divém letí spěchu.
Hle, na skalném se zdvihá tesu
hrad k nebi chmurný, černavý,
v něm číše zvoní v bujném plesu,
ji chasy ryk vždy pozdraví
a manů. Vášní vzňat,
jen Roman posavad
k pohárům zlatým neusedl
a v duši divný hovor vedl.
18
Rok prchl v časů moře bezdné,
kdy v síni té zněl šum a zpěv,
a láskou zpit, on v oči hvězdné
zřel nejkrásnější ze všech děv
a líbal v divý chvat
jí rty i ňadra, šat:
tím štěstím, které rozkoš vysní,
svět zdál se mu být májem, písní!
Leč zniklo vše jak báje zlatá,
jej vábil carský více kvas,
z náručí ženy, zmámen, chvátá,
nelíbá rty ni hedbáv řas.
Když soumrak v step se klad,
tam bral se napořád,
kde lesk a přepych, vřava pustá,
a jiná k líbání kde ústa.....
Car Vasil sedm dcer má v hradě,
jich žhavý zrak jak vlčí mák. –
Již Roman o mrzké sní zradě,
nad hradem černý krouží pták –
kol tichne luh i sad,
noc volá, na západ
kdes ve vlnách jen zkrvavený
trup zabělel se mladé ženy.
19
Však zítra v nový s carskou dcerou
má sňatek vjíti, jaký ples!
Nechť zvoní číše hudbou sterou,
chce kníže vesel býti dnes!
Jak bouřný vodopád
hřměl číší třesk a svád,
když o vstup náhle v prostřed hodů
tři kupci prosí z Novgorodu.
Svatební šperky v zlaté skříni,
jdou, kloní šedé brady v před.
Ruch, výskot náhle mlkne síní –
proč kníže Roman v tváři zbled?
Zdaž vichr do arkad
tak zavyl, štěkl v zad,
že prochvěl hrudí všech jak mrazem?
Své břímě kupci vrhli na zem.
Zdaž perly v něm a drahé látky,
zdaž hermelín neb jiný skvost?
Ó hrůzo! vše se valí zpátky –
to divný přibyl k svatbě host,
ne šperku tam je znát,
jen trup a kosti, hnát
a pod srdcem kdes trčí dýka –
blesk boží stihni vražedníka!
20
Leč kupci – což to? kde ta změna?
Zde mrtvé ženy bratři jsou,
jež nepohřbena, neželena
dál v divé řece plyne tmou...
Jich meče blýskly z řad!
Vzkřik zazněl odevšad,
než chasa přiskočila blíže,
již v krvi klesl Roman kníže.
21