Zimní pohádka.

Zimní pohádka.
Kraj pustý byl a pochmurný a němý, když hoře vešlo v ruskou svatou zemi. Kam trpkou číš svou nachýlilo v letu, hned slunce haslo, vadly trsy květů. Jen černí ptáci spěli řadou za ním a jejich křik zněl svěžím vzduchem ranním. Když den své vlasy rozpletl si zlaté, zem černá byla, nebe chmurou spjaté. Zem černá byla – kam jen zříti okem, se vojska valí trojím valným tokem. Jak noci mrak, jenž nese smrt a zradu, car zlaté Ordy chvátá od západu. Prach temný zved se ořů pod kopyty, šišáky stříbrem lesknou se i štíty. A od jihu, jak hejno dravých supů, chán Girej vede divé Plavce k lupu. Poušť zlíhla je, z nich každý vlk je lačný, na nízkých koních letí v závod s mračny. Též z východu, jak horských bystřin vlny, roj Tatarů se hrne nesčíslný. Sám hrozný Kublaj car v jich čele jede, mrak na skráni, rty sinavé a bledé. [86] Kam zrakem střelí, plným hněvných blesků. pláč ozývá se zoufalství a stesku, žár k nebi šlehá, proudí krev jak řeka – tam havrany vždy hojná kořist čeká! Kde Kyjev k nebi pne sto hrdých věží, kol táborem tři mocná vojska leží. Na zlaté brány bijí těžké meče, toul zvoní, mořem rudá krev již teče. Jak ze sopky, jež zuří, žhoucí láva, se k městu vrhla smečka vrahů dravá, vše drtíc, co ji zastavit chce v kroku. Již prchl týden, za ním druhý v skoku. Kol poušť tak mrtvá, zkrvavělá, kletá – ve troskách hradby, nad ně sup jen slétá. Kněz Vladimír sám stojí na cimbuří, zrak orlí v dálku šle a brvy chmuří. Žal těžký v duši divý spár mu vtíná, květ reků zhynul – kol jen zřícenina. Jen zbyli starci, děti jen a ženy – ti v Lavře svaté k bohu lkají steny, však zítra – jakž tu zaplesají vrazi! Čí ruka v propasť stepní vlky srazí? Již z červánků tká západ květy rudé – leč jitro – jitro krvavější bude! Na jilec meče sklonil hlavu mladou – jen truchlé vzpomínky se v hruď mu kradou, 87 i zdá se mu, že svatá Rus teď celá v bolestném pláči vzdychla, zaúpěla: „Kam step se táhne nekonečná, šírá – jen hořká žalost prsa moje zdírá! Hle, země pije krev mých sokolíků, mé dcery przní pohan v pustém ryku; kam zpupný Tatar mrzkou klade nohu, pláč drobných dětí bije nad oblohu! Jak vichrem, s polí mizí pšenka zlatá – v rum klesá hrad i chatrč nebohatá. Ó běda té, jež mrtvé syny rodí – kdož z poroby teď matku vysvobodí?“ Tak šumělo to, lkalo v šeptu sterém. Noc temná tichla. Dněpr hučel šerem. – Leč od severu, který zapad v chmuru, zář náhle žhavá blýskla do lazuru. Jak rudý šíp, jenž vichrem z luku letí, šleh k výši paprsk, za ním druhý třetí, čím dál tím víc, až jako výheň vzlétla k obloze jisker záplava a světla. Ta v zlaté vějíře se dme a splétá, hned růže z ní se vine stříbrokvětá, pak třpytných sluncí chorovod se tvoří s průvodem hvězd a červánkových zoří. Teď rozpjala se v oblouk siné duhy, z níž pásů ohnivých se řítí stuhy, 88 tříšť paprsků, tůň lesklých vodopádů, jež vlní se jak moře v hlučném svádu. Kam planoucích střel padl úsvit, všady jak v báji pnou se stříbrné již hrady – zde cimbuří, tam z perel skvoucí brány, věž, bašty, střílny, řims kraj hvězdotkaný, v severní záři roste zlatoskvělé teď z blesků, hvězd a růží město celé. Z bran nejžhavší kde světla proud se roní, Mráz bohatýr jel na bělostném koni. Z křišťálů přílba hebký vlas mu skrývá, žár v oku jarý, líc tak bledá, snivá. Meč v ruce má a perly na řemení, od podkov jiskry v roje hvězd se mění. Oř jako vlnou zlehka plyne k předu – kam vstoupí, plno sněhu, plno ledu. Až k nebesům stín roste bohatýra, plášť jeho z mlhy celý obzor svírá. Jdou před ním vichry přes omšená lada, se smrčin, s jilmů uschlé listí padá. Kde cestou poutníka on potká, v žertu šat z jíní tká mu, smrti číš dá ke rtu. 89 V sluch divnou štěstí pohádku mu šeptá. jen dýchne – dál již chodec mdlý se neptá. Sní o mládí, jež neuhasne věkem, až sníh jej ukryl v objetí svém měkkém. Vlk prchá v dál a teskně vyje plání, kde zří, že kývá blíž rek bílou dlaní. Leč neprchne mu on ni trojka hbitá mhu na ně hází, v náruč svou je chytá. Již drobné vísky zahaleny v peří, pruh zlatý z oken prokmitá jen v šeři. Vesele v krbu oheň jásá, hýří, nechť slota hřmí a hučí ve vykýři – při svitu dračky šumná zvoní zkazka! Však venku dál to buráci a praská. Vše kol tak pusto, zaváty jsou doly, jen z návějí ční místem javor holý – na větvích stříbro v bledý třpyt se leskne, v koruně vítr hvízdá dumy teskné. Kde v haluzích se tměla hnízda ptačí, teď smutně vichřice lká v divém pláči, jak katarakty s bříz a starých buků rampouchy visí tiše, beze zvuku. 90 Vran chomáč zřídka na vrchol kdes jedlí se spustí – tam již těžké mlhy sedly, z nichž,nichž jantar hvozdů – zmrzlá pryskyřice se leskne tmou jak tigří žlutá kštice. Zři do dálky – to sněžná propasť jedna, tůň ledných krů, síť hvězdic nepřehledná! Hoj, vírem divým pádí řeka stepí – jen krok – jak ze skla její moc se třepí. Jak mrtva klesá ztuhlá, zkamenělá, most démantový roste z její těla. Dál přes něj rek již spěje orlím letem – pouť svoji zdobí ztvrdlé rosy květem, a s ním, jak smečka chrtů, v před se žene bouř, vánice, sníh v síle neumdlené. Svit okem zlatým měsíc ve kraj ztmělý. V táboře carském posud ohně bděly, krok stráží zněl a znikal v každou stranu, kdež vlnilo se v dálku moře stanů. Les bunčuků jak šakal v poutě tuhém kol sevřel Kyjev těsným polokruhem, řeht ořů, zbraní chřest klid noci rušil, snad o zítřku snil, divý boj zas tušil. 91 Jak tlama vlčí, plná hrůz a zmaru, čněl v středu nade všecky stan tří carů. Z nich první, v ruce číš, děl k druhům zchytra: „Ret ruských žen chci zlíbati již zítra! Můj harem hlídá Bakčisaraj snivý – však počtu nevolnic se tehdá zdiví!“ – Řek’ druhý, na meč udeřiv svou pěstí: „Mně třeba mužů, jho již mohou nésti!“ – a třetí, v nach se zahaliv, dí na to: „Já perly chci, chci rubíny a zlato! Když Donec šumí v jilmový háj z blízka, jak blaze mi, když pohár vínem trýská!“ – Teď spali všichni. – Tábor ztměl se mrakem, rek severu naň zíral ledným zrakem. Zved rámě příšerné – kam mečem mával, ruch každý, s ruchem život dokonával. Vše ztuhlo náhle – mrtvo padlo k zemi, a noc vše skryla svými perutěmi. Pláň všude pustá, nekonečná, bílá – ta s mlhou v jeden příkrov tmy se slil. Ni dechu již – jen sněhem sup se brodil – – Mráz bohatýr máť Rus tak osvobodil. – 92 Připomenutí.
Autor pokládá za svou povinnost poznamenati, že k některým z „Knížecích zpěvů“ užil tu volněji, onde podrobněji motivů, jichž mu poskytly staroruské pověsti o kyjevském knížeti Vladimírovia jeho bohatýrské družině. Znateli národní ruské poesie nebude nesnadno rozeznati, jakým spůsobem i pokud k tomu přičinil z vlastní své obraznosti.
[93] František Kvapil
Narodil se 16. Února r. 1855 ve Žherách u Českého Brodu. Gymnasium absolvoval v Praze, kdež konal i studia universitní. Z počátku studoval práva, ale záhy přestoupil na fakultu filosofickou a věnoval se moderní filologii. Po ukončení triennia odebral se r. 1879 do Paříže. Navrátiv se zpět r. 1880 působil při realných školách v Jičíně, na to pak při ústavě ku vzdělání učitelů tamže. Roku 1878 vydal s Františkem Ulrichem almanah “Máj“, obsahující prvotiny většiny mladší naší generace básnické. Roku 1880 uveřejnil v Ottově Salonní bibliotéce překlad „Vybraných spisů“ Zygmunta Krasińského. Mimo to literárními pracemi přispíval do všech čelných belletristických časopisů českých.
OBSAHStr. Kníže Oleg 5 Poutníci 10 Kníže Roman ubil ženu 16 Ilja v pralese22 Svatba knížete Vladimíra30 Sedlák Mikula40 Kníže Vasil48 Slavík loupežník54 Píseň o kupci Fedoru60 Ilja v zajetí67 Vasilisa71 Duetto při hvězdách78 Nikita82 Zimní pohádka86 Připomenutí.
E: ph + pk; 2002 [95]