Nikita.
Z granátové číše slunko vyhouplo se,
plno perel vzplálo na stříbrné rose.
do rubínů hoří step i luh.
Jak to vzduchem šumí! Píseň jara svěží
rozlétla se náhle světem bez otěží.
jásající skřivan jest jí druh.
Buřan v nach se zarděl, šeptly háje tmavé,
nebem plují šedé mráčky přeletavé,
kde jich stane lem, vše rozpučí.
Kdož by pověděl nám, odkud se as vrací
jejich peruť bludná? Již se oku ztrácí
dálky nedohledné v náruči!
Za nimi, kdo hora stíhá v mlze horu,
objevil se náhle modrém na obzoru
dobrý mládec, ruský bohatýr.
[82]
Nikita to, z dalných přichází on zemí,
pověsť o něm letí před ním kraji všemi,
kde číš hřmí a plesá boje vír.
Huslařů všech písně jeho skutky slaví,
jeho rámě silné i vlas kučeravý,
po plecích jenž volně padá v zad.
Bujně vždy on svoji hlavu k nebi nese,
před ním tatarský aul hrozí se a třese,
zlatý Kyjev též i Cařihrad.
Do cizích kdys končin obrátil své kroky –
střelou vlna běží, vichrem letí roky,
mladík vyjel, muž se vrací zpět.
Hle, tu před zrakem zas ruská země svatá –
ostruhou bod oře, bleskem k předu chvátá,
což mu nyní sláva, celý svět?
Ó! jak sladce se to dumá, rozpomíná!
Spatří černobrvku ženu, číši vína
ke cti druhů vyprázdnit chce bláh.
„Dál jen, dál, můj oři!“ k vranci zahovoří –
„nežli do mraků se jasné slunce vnoří,
zlíbat musím chatky rodné práh!“ –
83
Což to blýsklo před ním? Stříbrem stuhy bílé
bystrá valí řeka vlny zasmušilé,
hučí sobě divý, bujný smích.
Jarní do šířky ji rozvodnily deště,
a tam za ní, za ní – málo kroků ještě –
hle, dvůr bílý v sadech lípových!
Poklonil se řece mládec jasných očí,
Děl: „Ó pověz, řeko, kde tvůj proud se točí,
zda lze někde brodu uhlídat?
Neb snad bez úskoku, bez myšlenky klamné
na druhý břeh sama zdaž bys přenesla mne,
převozného jaký béřeš plat?“
Odpoví mu řeka měkkým dívčím hlasem:
„Po sedle neb oři mzdy já beru časem,
jindy po mladém též junáku.
Zdarma přenáším však reka, bohatýra –
dobře zná tě, hochu, matička Rus šírá,
jeď!“ – Vjel tryskem, s touhou ve zraku.
Jako zázrakem se rozstoupily vlny:
v pravo Nikita zřel zámek lesku plný,
z oken dívaly se princezny.
[84]
V levo sad mu kynul divné, sladké vůně,
klokotal v něm slavík na čarovné struně,
z lesa dýchal větřík líbezný.
Aj, tu břeh! Již skočil, zavřela se řeka.
Neděkoval mládec, ale z nedaleka
smíchem drsným zpupně se jí smál:
„Mnil jsem, že to řeka v hloubce rovná moři,
a to krůpěj vody kalužinu tvoří!“ –
Ale řeka volá: „Nejeď dál!
Zapomněl jsi meč svůj na protějším břehu!“
Jaká rada? Času dost je ku noclehu
a čím bez meče jest pravý rek?
Obrátil hned koně do vířivé změti,
nedbá nebezpečí, šílen k předu letí
pro meč dobrý sobě nazpátek.
Běda! potopil se oř hned s prvním krokem,
s druhým sedlo zniklo v proudu přehlubokém,
s třetím mládec zmizel ve vlnách. –
Divou, tesknou písní hučí řeka znova,
západ šatí zlatem zoře červánková,
hvězdou na proudu hrál její nach.
85