Svatba knížete Vladimíra.
Nad lesy planou hvězdy – již stavte ořů spěch –
křik ptáků ztichl, v šeru jen vůní dýše mech.
Ať mlhy táhnou řekou, kde bukáč kvílí, v dál,
v stín jilmů, dbejte, záhy by strážný oheň vzplál.
Tam, jisker na tisíce až blýskne v žhavý kruh,
již odsedlejte koně a k druhu sedni druh.
Dost úpalem a prachem nám líce sžehl den,
teď odpočiňte v klidu, kde jilmů dřímá kmen.
Snad v jeho temných stínech můj usne bol a pláč,
jímž do krve mi zranil hruď krutý život hráč.
Má příhoda – děj všední. Ať to vás neleká,
že jednoho dost žalu v pouť smutnou člověkačlověka.
Však ten, kdo nesl břímě, kříž těžký za svůj hřích,
dí jistě pak: bůh zaplať! – když v ňadru dech mu ztich.
[30]
Leč tehdá hřměly číše a písně zvonil rým,
když Vladimír, žár v oku, tak pravil k druhům svým:
„Již vínku svatebního všem čelo zdobí květ,
mně pouze družka schází, bych líbal její ret.
Kdo vyhledat ji pro mne a získati chce –“ řek –
„měj knížecí můj prsten, buď první z reků rek!“
Tu bojar za bojara se schoval, jaký div?
Já děl: „Chci přivésti ji dvou týdnů jistě dřív!
Na dvoře zlaté Ordy jsem – z dalných spěje cest –
kdys kněžnu Apraksiji jak růži uzřel kvést!
Vlas její – to len zlatý, má hnědý, žhavý zrak,
jenž čirou nocí hoří jak hvězdy plápol v mrak.
Sníh skvoucí její hrdlo, a ňadra zrcadlo,
v něž plno rosy – písní v den jarní napadlo.
Jak srna štíhlá, krásná, vždy smích má na líci,
jež květem plane hlohu jak rubín zářící.
Sto druhů dej mi statných a zlatý chystej šat,
máš carskou míti dceru, chci sám tvůj býti svat!“
31
Tak stalo se. Když slunce svůj paprsk vrhlo v zem,
tam, kde zrá žlutý oranž, jsem pádil s druhů stemstem.
Car hrozný zlaté Ordy stál vzpřímen na trůně
v nachovém z kmentu plášti a z perel v koruně.
Vous dlouhý, šedý splýval mu s brady ku pásu
a v zrak mu hrdosť dýchla, hněv děsný do hlasu:
,,Rci, hoste, proč jsi přijel a jaký je tvůj vzkaz?
Co díš, já nevěřím, sic tě psy dám vyštvat v ráz!
Mou dcerku ruský barbar si neodvede v chýš,
jí tisíc reků střeží, dřív zdrtí tě, než zvíš!“
Krev ohněm vzplála bujně mi silné ve hrudi:
„Hoj, uchvátím ji mocí, tvůj pych mne netrudí!“
Hned skočil jsem, kde svítí v šeř bílá komnata,
jež z křišťálu má okna a stropy ze zlata.
Leč železné tu dvéře. Kol v hradě hluk a křik.
Můj dobrý druh, meč věrný je rozťal v jeden mžik.
Tam na želvovém loži, jež hřívou stláno lvic,
spí kněžna Apraksije, jí ve snu rdí se líc.
32
Tak laň, když v květech ze sna se budí v jitra svit,
svůj odmyká zrak chvějný, v němž lazur nebe skryt.
A její volná kštice, ten zlatý, dlouhý vlas,
jak pole žitných klasů se větrem jemně třás.
On splýval k pružným bokům, hvězd poset křišťály,
jak štíhlé tělo břízy když květy obalí.
I vstala, kadeř rukou si hrne od víček,
a její oči třpytly jak v noc dvé hrdliček.
Pak usmála se vlídně: „Jak luzný je to sen!
Chci s tebou jít, hle, touhou již zrak můj porosen;
já dlouho čekala tě, než přijels z dálných stran!“
Ji v náruč chopiv, směle již pádím skrz pět bran.
Tam v dlouhém korridoru, říms květy zakrytém,
můj řehce koník vraný, v zem tepe kopytem.
Když boj vřel, ze středu vždy mne odnes nepřátel,
když vířil hlahol bubnů a toulů rachot hřměl.
I dnes, jak vodopád, jenž se řítí dolů s hor,
se vzpínal v před a nazpět a z chřípí plál mu vzdor
33
A hle, tu brána šestá, v ní reků mnoho set,
jak po dešti když rosa na zkvetlou padne snět.
Car hrozný zlaté Ordy v jich čele vyjel sám:
„Hoj, lesklých vašich mečů i toulů málo dbám!“
Pět skolil jsem jich ranou, pět zdrtil ořův skok,
pláň před námi tu volná, stop třicet každý krok.
Kde tábor čněl mých druhů, jsem vedl jeho sled:
„Strhněte stany bílé a za mnou hbitě v před!“
Tak jeli jsme tři noci, tři dny jak o závod,
až stříbrných vln Dněpru nám blýskl v oči brod.
Tam z mladého jsem doubí stan spletl u skály,
s níž bílé holubice k nám v hejně slétaly.
Též s kolouchy laň přišla, když západ hořel v nach,
a světlušky se třpytly a hasly v bařinách.
Pak cvrček zvučel v trávě jak vlna o škebli,
a větřík šuměl, smál se a hrál si se stébly.
Noc hvězdozraká slétla k nám křídlem černavým.
Já dumal: „Kéž zas nivy již rodné pozdravím!“
34
Leč náhle z mlhy, v tichou jež zvolna klesá pláň,
klus oře slyšet bylo a v temnu blýskla zbraň.
„Zdaž stíhá nás car Ordy, neb lupič na nás vpad?“
– „To Darija, má sestra“ – dí kněžna, „prchněm ztad!
– Rek nezmohl jí žádný, prch před ní každý muž,
než dostihne nás v letu, ó prchněm, prchněm juž!“ –
Já smál se, hladě kníry: „To marná věru řeč!“
Luk uchopil jsem tuhý a břitkou ocel v seč.
Na bujném jela oři, byl hnědý do tmava,
jak před bouří mrak černý když křídlem zamává.
On točil se jak střela, když letí z tětivy,
a z nozder žár mu sršel a jiskry ze hřívy.
Byl jako horský potok, když, zpěněn v řečišti,
se do údolí bleskem v sto kaskad roztříští.
A hučí dál svou píseň, v ráz duby vyvrací,
chýš každou mžikem drtí a v před vždy burácí.
Nes jako jelen šíji, když lovců slyší shluk,
a v sluch mu divě zahřmí pak lesních rohů zvuk.
35
Tak, noci světlá hvězda, se na něm pyšnila
jak vichr děsná, hrdá, jak luna spanilá.
Na přílbě zlatý chochol vlál jak pták na keři
a pod ním tměl se, vlnil proud černých kadeří.
Hrot železný se blýštil jí v ruce nad opál,
leč šíp můj bystrý srazil jej v zem a v letu sklál.
Tu padla na zem tvrdou, puk pancíř stříbrný,
a pod ním svitla ňadra a šíj jak u srny.
Třpyt její bílých ramen plál hvězdou do noci,
i zalkala: „Ó běda mně siré, bez moci!
Já přisáhla, kdo z reků mne v půtce přemůže,
že pyšnou skloním hlavu, jej vezmu za muže!“
V pláč hořký klesla, z něho květ lásky pučel však,
pod keřem rokytovým nám do snů zvonil pták.
I byla útlá, krásná, jak horská gazela,
když deštěm polibků mých se temně zarděla.
Zrak její černý jiskřil se z dlouhých řas, mne zpil,
že v ní, jež plna kouzla, jsem dýchal jen a žil.
36
Má hrdlo jako sojka, jha kteráž nesnese,
když v závod s orlem těká a bloudí v pralese.
Skvost zlatý rámě zdobil, pás stříbrem protkaný
kol pružných boků pjal se a splýval se strany.
Když, čarovná, se chvěla v mém žhoucím objetí,
jak lilje byla čistá, k níž slavík přiletí.
Tak do růží mi zkvetl den máje, do třpytu,
jak z chmur když duha zlatá se mihne v blankytu.
Leč ku předu, kde Kyjev sto věží k nebi zdvih,
dál buřanem a stepí, dál s větrem na dostih!
Den hořel žárem, z města když u bran, ve chvatu
vstříc Vladimír nám vyšel, sbor kněží v brokátu.
Hoj, pohár jak se pění, jak víno plá, zní zpěv!
Dvě svatby strojil kníže nejkrasším ze všech děv.
Dní sedm hodováno při číších z křišťálu,
kvas knížecí když šuměl v ryk strun a cymbálů.
Tu za habrovým stolem vstal kníže, volaje:
„Již dosti plesu, písní – ať rej hřmí turnaje!
37
Kdo bohatýrskou sílu má v hrudi, mužnou pěsť,
o slávu bij se vlastní a o své družky česť!“
Hned reků dvacet spělo, kde v záři skvěl se dvůr.
Tu stáli, oheň v zracích, jak blesky ze dvou chmur.
Dal kníže znak. Již duní zem sirá pod nohou,
meč s mečem křižuje se, prach víří oblohou.
Tam ostré lámou dřevce, zde k terči letí šíp –
v tom nade mne všech z reků nepředčí nikdo líp!
Dí Darija, smích v oku: „V boj, druhu, se mnou spěj!
Dej na hlavu si prsten, má střela protkne jej!“
Luk vzala v bílou ruku – sto verst je do mety –
šíp letí jako vichrem – v něm prsten zakletý!
Stud zaplanul mi v líci, hněv krutý sevřel hruď:
„Stůj, choti má, mi v slově, teď ty mým terčem buď!
Leč padla k nohám v slzách, a prosbou ret se chvěl:
„Ó nechtěj svěřit život můj mladý zlobě střel!
Dvě nedolétnou cíle, v dál padnou do trávy,
šíp třetí protkne srdce a hruď mou zkrvaví!“ –
38
Žel, byl jsem neúprosným jak led zlou ve chvíli:
kéž dříve bych byl klesl v stín chladné mohyly!
Šíp první nedoletěl, šíp druhý – stejný směr –
leč třetí, běda, padl jí bílých do ňader!...
Ó druzi, jsem vlk šerý, jenž prchá do světa –
jsem Dunaj Ivanovič, má pouť jest prokleta!
Když noc své tmavé třásně v kraj snící rozpíná,
klid marně hledám v srdci, žal v hruď se zatíná.
V boj nadarmo se vrhám, vždy dál jen, ku předu
hřmít musím trudnou poutí, mrak v plachém pohledu.
Jeřábi jsou mi druhy, jich křik mne provází,
když bloudím šírou stepí, skal strží, nad srázy.
Jen šakal jest mým bratrem, jenž čeká na kořisť,
a vyje v strmé rokli, jsa lupem svým vždy jist.
On zapadlé má boky, tvář divou, lačný spár,
a jde, kde pijí srny, by nes jim smrt a zmar.
Tak vzpomínka mi v duši svůj ryje ostrý vid,
zkad prchly holubice již bílé – mír a klid!
39