Ilja v zajetí.
Pověsť divná, tajemná přiletěla od Němna,
kdo ji slyšel, diví se a leká:
Nasťa, smělé děcko hor, na rtu smích a v oku vzdor,
do zápasu každého zve reka.
Dřív než zlaté do kštice jitro květů tisíce
rozsypalo se smíchem v den třetí,
třicet statných junáků chystá oře, čabraku,
šírou stepí hrdě v dálku letí.
A když nachem žhavých střel západ svitl a se rděl,
bez kořisti, zpátky jedou znova;
chlubný Vaska bez řeči, Ivan sudbě zlořečí,
Aleš rve si bradu, nedí slova.
Habrových jen u dveří Ilja stojí, nevěří,
knír jen sobě kroutí dlouhý, rusý:
„Než se k ránu rozední, nechci býti poslední,
dívčí vzdory pokořit jenž zkusí!“
[67]
Na koně vsed, poskočil, výskl, čapkou zatočil,
vichrem k Němnu stepí jel a lesy.
Měsíc stříbro sází v háj, větřík hraje na šalmaj,
do křoví mlh zlatý závoj věsí.
Skrze houští, noc a mrak padl žár mu náhle v zrak,
viz, kol ohně lupiči si sedli.
V oku zážeh divoký, po pás brady, v hluboký
stín se halil rys jich tváře zbledlý.
Divných ptáků roj to slét: zde již vetchý, sivý kmet,
tam zas jaro v mladém zraku víří.
Plamen, který do lící jisker šleh jim tisíci,
bídu zřel a trud, jenž zlobou hýří.
Teď jej shlédli – v okamžik divý hvozdem zazněl ryk,
na Ilju se všichni sápou rázem.
Rek se usmál – z toulu vzal šíp a z luku střelil v dál –
hle, dub sirý tam se kácí na zem.
Jak by hrůzou strnuti stojí mlčky, bez hnutí,
Ilja sám v pouť další směle chvátá.
Hvězdy zašly. – Nad strání skřivan trilkem vyzvání,
na východě hoří duha zlatá.
Mladé jitro za rosy ve vlas perly pletlo si,
do vln Němna chumáč květů spouští,
68
a kde spělo k noclehu, prochází se po břehu
Nasťa zlatovlasá, děcko pouští.
Písní, jak pták na sněti, časem v lazur zaletí
rtík, kdež v luzné červánky se vplítá,
a kdo hlédne do očí, ze zlatých tam vrkočí
tisíc střel se zablýskne a kmitá.
Jaro, klouče nezbedné, nezřídka i pozvedne
okraj dlouhé, sněhobílé řízy,
pod níž nožka čarovná, mezi květy královna,
bosa mihne se a opět zmizí.
Kol jen radost, zpěv a smích, řeka hoří v krůpějích,
kvete hloh a zlatem rdí se chýže:
prchni, smělče! do sázky dáváš srdce – bez lásky
v kruh ten nikdo nepřijde sem blíže!
Marně – zvoní podkova, Ilja dál jen poznova
dumá, k dívce rychlým pádí skokem.
Nezlekl jí mračný hled – v snědou líc mu zřela hned
vzdorovitě černým blýskla okem.
„Dlouho jsem tě čekala, roky tři již bez mála –
v máj tě vlíbá dnes má náruč měkká!“
Ilja klesá v zápasu – Nasťa zlatých do vlasů
váže, poutá zraněného reka.
69
Čím byl zraněn mladý rek? Snad jej lící červánek
zhubil neb šíp očí, úběl ramen?
Sotva spatřil hedbáv řas, vnadné tílko, štíhlý pás –
s koně klesá k děcku spjat a zmámen.
Darmo trhá okovy. Sladký sen mu dopoví
bujným smíchem Nasťa zlatovláska:
„Hle, pár bílých holubic letí k nám již z chýže vstříc –
na světě vše přemůže jen láska!“
70