Slavík loupežník.
Rád slyším veselý zvuk lesních rohů,
když rudnou hrozny rév, sní květy hlohu,
a klidem jeseně, než sny své přečká,
v dál chrtů za kancem když pádí smečka.
Jak v skalách echo zní, jak řehcí oři!
Přes rokle, stráně hvozd dál tmou i zoří
hřmí lovců družina, jich planou zraky,
a ples jich burácí až nad oblaky.
Však smavé jitro dnes co dýchlo rosy!
Svit zlatem zardělý pad do rákosí,
pěl skřivan, šuměl háj, nach svadlých listů
plál žárem opálu, snem amethystů.
Mhy šedý táhl stín kol stříbra řeky,
řev dolem bůvolů zněl nedaleký,
zde bukáč ozval se, tam holub snivý
svůj k družce započal zpěv zádumčivý.
[54]
Zrak hnědý mladých srn se kmitl skokem
a znikl v pralese zas přehlubokém,
tu zubr řval a vlk, leč dále v houští
za jinou kořistí se Ilja pouští.
Dva dny a noci dvě, co za soumraku
znik náhle, bezděky svých druhů zraku,
když tlumem javorů zřel od klokočí
se blýsknout divoké a zpurné oči.
Hned skočil na kůň, v cvál jej bodá, stiská,
dnem, nocí přes doly a přes skaliska,
až dnes, kde řeky vír se dme a valí,
zvěř spatřil doštvanou blíž strmé skály.
Zdaž medvěd to či rys, jenž s hněvnou lící
dál prchal pralesem, kdož může říci?
Byl srstí huňatou skryt celý všude,
jen z hustých blýskly řas tmou oči rudé.
Leč Ilja poznal jej, dál pádí v plesu,
to Slavík loupežník, běs, hrůza lesů,
jenž hvizdem vražedným kraj plenil šírý
a kupce zabíjel i bohatýry.
Luk napjal k výstřelu hned Ilja mladý: –
„Hoj vzdej se, příšero! Dnes pych tvé zrady
55
již na vždy skončí se!“ Leč v děsném letu
hvizd náhle strašlivý hřměl na odvetu.
Jak tisíc bouří ryk když hýkne rázem,
on zavyl – jilmů sto v ráz padlo na zem,
proud řeky stavil se, skal pukly stěny,
však Ilja smál se jen, stál nevzrušený.
V tom druhý zařval ryk, až zem se chvěla –
jej v hrudi přibila však Iljy střela,
v ní trčet zůstala jak v prasklém kmenu
a za ni Slavíka rek váže k třmenu.
Nechť trhá, zpouzí se, nechť třese hřívou,
zas musí přes rokle zpět jízdou divou,
a v sedle Iljuška vous hladí sivý:
„Dnes slunce Vladimír se věru zdiví!“
Jak víno v poháru, den svitem hoří. –
V něm Kyjev, paprsků spjat chvějných moři,
až k nebi vypínal střech zlatých krovy
a rděl se, v pohádce hrad topasový.
Kde zámek knížecí čněl, v mraky noře
pět věží, neznámý rek skočil s oře,
ku bráně žulové jej chvatem váže,
všel směle, neptal se ni sluh, ni stráže
56
Dnes kníže Vladimír všem hody strojí,
kdož znají v půtce stát, jsou reky v boji,
kdož bohatýrský zpěv vždy rádi slyší
a kvasem nezhrdnou ni plnou číší.
Síň plane jásotem. Kol dlouhých stolů
dav used bojarů si ve půlkolu,
číš hřmí, zpěv klokotá, vždy hlahol vzrůstá,
čím srdce přetéká, tím zvučí ústa.
Tu náhle Vladimír, jenž seděl v čele,
děl: „Zjev nám každý rek své činy smělé,
kdo půtkou největší si dobyl plenu,
ten zlatý pohár můj měj za odměnu!“
Vstal Volha bohatýr, děl mužnou řečí:
„Ten nezrodil se rek, by mne byl věčí,
já tisíc Tatarů zbil jednom ve dni,
jsem první při číši, jsem v boji přední!“
V ráz po něm, jako blesk když padne z mračna,
vzkřik Potok Michajlo: „To chlouba lačná!
já obra zardousil, nač plýtvat slovy –
jak věž byl, každé vám to dítě poví“poví.“
Však Aleš, úlisný jak pardal, volá:
„Mně žádná ze všech žen již neodolá!
57
Dav mužů zmoci, toť být hračkou musí!“
Dal čapku na stranu, knír kroutil rusý.
Tím jeden, druhý zas se jiným chlubil,
ten draka usmrtil, saň onen zhubil,
až z lavic u dveří vstal jinoch z řady,
v střed sešel bojarů. Kol ticho všady.
Děl, z reků poslední sám mezi všemi:
„Já ubil Slavíka!“ – Kol úžas němý.
„Já sem jej přivedl, hle, blíže brány
dlí, k mému sedlu tam jest připoutaný!“
Ven proudem valili se bohatýři. –
„Jak v zázrak uvěřit?“ to z tlumu víří.
Však než se rozhlédli, vstříc, plný vzdoru,
zrak divý zablýskl k nim z korridoru.
„Tvým zlatý pohár jest!“ děl k mládci kníže.
„Však rozkaž, loupežník by přistoup blíže,
hvizd jeho slyšet chci. Nechť rychle zazní!“
Dav couvl bojarů – zbled každý bázní.
Leč v tom již hrozný ryk se zvedl mžikem:
Pad k zemi Vladimír, dvůr celý s křikem,
hrad chvěl se v základech, věž v prach se kácí.
Jen smál se Iljuška – sám v síň se vrací.
58
Tam stoly zpřevracel, vše rozbil číše,
vše křesla polámal a děl pak tiše:
„Když hostem přišel jsem, sám mezi sluhy
jsem musil usednout zde za stůl druhý.
Teď sednout k havranům že již mi dáte?
Já nechci milosti – ni číše zlaté!“...
Zas vyšel. Na oře vsed zasmušilý. –
Step tichla soumrakem. Noc křídla chýlí.
59