Proč odvracíš se, o Slabá?

Otokar Březina

Proč odvracíš se, o Slabá?
Znám chvíle úzkosti, když hladiny duše, zahoustlé zatížením, dech větru z pohoří Dálek mi svraští nervosním chvěním, květ slunce v nich roztříští v salvy bolestných jisker a žehů, a roztřese obrazy zahrad, jež do hlubin vyrostly z břehů. Když z kráterů Západů zdvihne se popel a v řeřavém plání noc uhaslých hvězd a neznámých jiter mi do tváře vhání, a v příšerném rytmu, jejž skanduje předení umírajících rukou, mých myšlenek ztrhané lety, jak křídla krvavá tlukou a v závrať mne rozhoupávají nad vlny tvůrčího zmaru, kam padají světy nenávisti a smutku a světel a tvarů, dějiny vykrvácených rodů, mlčení zakřiknutých duší, sny, které dřímou, sny, které září a sny, které tuší, a všechny, které se nerozsvítily! Hodiny věčné a teskné, jež neudeřily! Dni, jichž ponuré svítání leskne se v nocích nestvořených sluncí, až vlající, jednou, jak svinuté prápory v rukou Nejvyššího se zvednou. Proč odvracíš se, o Slabá, když blížíš se k rodnému prahu? Když z výparů dědičných lánů cítíš tajemnou vláhu, jež pozdvihla z prachu tvé snění? A zrak tvůj, bázliv a schýlen, proč svírá se v slzách před zardělým reflexem otcovských dílen? Slyš hučení odvěkých moří pod blankytů ohnivou šíří! Protéká splavem tisíců duší a vře a jiskří a víří a šlehá! K pochodu tvému píseň! Od břehů věčna se slívá a z jejího refrénu pozvání Nejvyššího ti zpívá! 11

Básně v knize Svítání na západě: