O Minulá, když smrti věčný passát...

Otokar Březina

O Minulá, když smrti věčný passát...
Vzduch světlem hořel, v těžkou vůni stlíval, kov její písně v sladké stříbro tál, a smutek dní, jenž v duší zrcadla se díval, a před jejím prahem okouzlený stál. O Minulá! Když smrti věčný passát ze zátok stínů v modrá města táh’, v tvůj pokoj písněmi a dívčí vůní nassát do oken leh’ a kvílel v mrákotách, v plyn uhelný se v řasy záslon tiskl a dechem padal duším do snění, tvé písně žhavý proud, jak výkřik světla vtryskl v orchestr tajemného mlčení. Zas hořel vzduch a v těžkou vůni stlíval, kov zvonů v tvrdých intonacích tál, a smutek dní, když v duší zrcadla se díval, u tvého prahu zadumčivý stál. 22