Legenda tajemné viny.

Otokar Březina

Legenda tajemné viny.
Jas hodin mých budoucích ozářil chvíli tu v snech a všemi svícemi lustrů rozkvetl v dní mých slavnostní sály: tam prýštěla hudba mých budoucích jar a stajených něh, rtů, které mne opojí, jiskřil tam smích a mámil tam dech, a zraky, v nichž čeká mne mlčení rozkoše, s touhou tam plály. Však marně jsem kráčel, kde v závratných rytmech se třás’ zpěv Žití. Stín Někoho, jenž za mnou šel, přede mnou splýval; šel ze sálu do sálu, kam vkročil, žeh světelný has’, zrcadla temněla, touha se zachvěla a hudby vítězný hlas jak sražen v nejnižší oktávy úzkosti němé se slíval. O duše má, odkud on přišel? A kolik staletí snad mých předků dušemi procházel, než došel až ke mně? Na kolik svatebních stolů jak ubrus koberec rekvií klad? Na kolik růžových úsměvů dechl svůj podzemní chlad’chlad? A v kolika lampách plamenem soli a líhu sesínal temně? 12