JSEM TEN, JENŽ LAČNÍ
A vyslyšel můj hlas pan poznání
a vyslyšel můj hlas v tmě pláčem prosycené,
že bylo to jak pohádka, když v městě slunce se naklání
v posledním krvavém zaplání,
pohádka o dvou duších v samotě roztoužené,
když sladký večer zpívá a ochotná srdce se chvějí.
Na kříži ramen našich, jež se rozpínala
a k objetí zvala,
bůh křesťanů znova umíral v soumraku chvíle,
když já k ní děl: A ty bys nezanesla minulost do závějí?
A nevěříš, neuvěříš vlastního srdce síle? –
A byl to zápas tichý, ale krutý,
v němž mlčky za rozpálené drželi jsme se ruce,
v bolestné muce,
šleháni minulostí, jak do běla žhavými pruty,
a ze všech propastí otevřených vyčítavé přepadaly nás stíny,
abychom znova trpěli za vlastní hříchy,
mstící se hříchy,
znova za cizí viny.
31
A fantom života, jejž za sebou máme,
nesmírná tíha toho, co víme a známe,
dolehla na duše zmučené, ohýbajíc nás k zemi,
a skepse syčela doprovod,
syčela o tom, že prokletý rod, náš rod
na věky bez cíle zaslíbeného se potácí peklyvšemipekly všemi,
náš rod nevykoupený Evy, která všechno chce znáti,
a Evy, která na konec všechno poznati musí.
Byla to bouře. Taková bouře nejvyšší sosny sklátí,
nejvyšší požáry sdusí,
a jen ta srdce lidská,
tisíckrát zklamaná, tisíckrát zhnusená, veliká srdce lidská
vždy znova nadějí vylákaná rozněcují se a bijí
vstříc tropickým ostrovům v ledovém moři,
vstříc tonům, jež výskají, vstříc barvám, jež hoří,
vstříc nové symfonii.
A vyslyšel můj hlas pán poznání
v tom večeru sladkém, jenž zpíval,
a sněhem minulost zavál a nad sněhem zelení kýval,
v strom proměněn, v jablka, po jichž chuti lačněla naše ústa,
horečná, dychtivá naše ústa
nikdy nenasycená.
A bylo vše, jak jsem to snil: znova se zrodila žena,
duše se vzpřímily k radostem a propast se zavřela pustá,
byla to pohádka, když v městě slunce se naklání
v posledním krvavém zaplání,
pohádka o dvou duších v samotě roztoužené,
když sladký večer zpívá a ochotná srdce se chvějí.
*
32
Dnes, kdy je vše juž jiné, kdy nové bouře přešly
a sněhy sešly
a pro moji lačnost nová se jablka smějí,
jsem ten, jenž nelituje, jsem ten, jenž vděčen pánu
za každou bolest-radost, dvojici požehnanou,
za každou děsivou noc, jež vede k sladkému ránu,
za muka, jež v radostech číhají,
za radost, jež z muk se rodí.
Duše i tělo touhou mi vzlykají,
po tvrdé zemi lačny chodí,
jsem ten, jenž tisíckrát nasycen tisíckrát znova lační. –
O, pane poznání a lačnosti a touhy,
jež nasyceny, zhnuseny, znova se vzpínají v lidech,
o, pane skepse a nadějí:
mně nejlépe v tvé závěji,
já zalíbení nenašel v nebeských klidech,
jež k potěše nevinným snům
tvůj antipod, bůh, prý přichystal budoucím andělům.
33