Je potok, který teče kol, tak ledový a sklenný,
v něm barvy světa chudého se zdají potopeny:
ta ocelová obloha bez jásavosti světla,
jež jak by tónem tlumeným a jediným jen květla,
a tmavé lesy jehličné, jež divnou hloubkou tanou,
v nichž umírají ozvěny za krátkou střelnou ranou,
i hory sivě modravé, jež dotknuly se nebe,
jak položivše pojem snu a prázdna vedle sebe;
i země, jíž by sákla krev, tak zrudlá a tak těžká,
i chaty, lidé zamlklí, mdlý obraz všeho dneška.
Je potok, který teče kol, tak ledovitě cizí,
stesk neprobouzí z míjení, je lhostejno, proč mizí.
Je bez tišin a bez vírů. Bez hlubinného taje.
Ni s jeho krutým povrchem si luna nezahraje.
Kraj nezavlaží, neschladí a neosvěží pěnou
tu zemi vyschlou rozením a věkem unavenou.
A pod olšemi divný stín, pln zrádnosti a šalby,
ač nemá, co by odhalil, co smyslům zastíral by.
Ni ryba hbitá, neklidná a s prismatickým svitem
se neobjeví, rušíc mír, kdys na dně křemenitém.
Nic, co bys okem poznačil za blízké tvarům žití,
v té trudné vodě mrazivé se plynout neucítí.
A hluk té vody hudebně je bezbarvý a pustý,
jak melodický polohlas za sevřenými ústy,
tak trochu nářek, trochu hněv i odevzdání němé,
jímž dlouhou píseň života však nikdy nezavřeme...
A jaká voda, taký vzduch. Též prochladlý a krutý,
jsou duše střemch a duše lip kams jinam vydechnuty,
tak příkře v něm a nehybně se zračí formy hmotné,
let ptáka jako černý šíp jej mlčenlivě protne.
Všemu, co k nebi vzpíná se, vzduch odpor klade tuhý,
v něm neplanou dost červánky a dost nehýří duhy,
v něm zvony přísně sladěné jak bez chvění by zněly,
jak nebylo by večerů, jež slaví před nedělí.
A přetěžce se tento vzduch jak skalní voda loká,
víc drtí nežli vzdouvá hruď, jsa vdechnut ze hluboka.
A jako voda, jako vzduch, tak chudá země suchá
je zvýrazněním hořkosti a spoutaného ducha,
jež pod zákony krutými se bez protestu svíjí.
Čas na troud ji dřív vysuší, než trochu ovlaží ji,
by sporá stébla vydala, z nichž vymetají klasy,
a plamen máku prchavý by v muce zažehla si;
by zavoněla po krvi a po chlebě a dýmu
od zasládlého výdechu až k tomu nejtrpčímu.
A jako země člověk též pod osudovou mocí
svá chmurná dědí zasnění jaks po pradávném otci,
svou sílu tuhou, nezlomnou, však nevolnicky tesknou,
svou duši, v níž jak v propastech dna záhadná se lesknou,
svou lásku, jíž se vymknul svět, svou touhu, která mučí,
i život, který každým dnem je marnější a chudší.
Jde voda, krajem tekoucí, tak ledová a sklenná...
Zem’ velí trudná, otcovská, bys klesl na kolena!