Tys krásný a teplý měsíc září. Noci svítíce
se dívají do oken otevřených a v ložnice.
A ještě bouře jsou a rozkvétají růže,
sestárlý člověk svým utrpením zázračně rozkvést může.
Tys přelaskavý měsíc září. Ty plýtváš zlatem,
i dary dáš prázdným rukám, dukát za dukátem.
Vlak stojí v samém zlatě křů a stromů.
Pojedem, kdo máš domov a vrátíme se k svým, domů.
Zas budeme hosty města a na učení tu zbudeme životu.
Jsme připraveni? Jsme tvrdí dost k smíchu a k vzlykotu?
Školáci vezou si do Prahy zázračně ruměnné tváře
a pod ovocem a chleby své tenké slabikáře.
Zřím, za nimi samo že září vskočilo s lovci v kupé,
psi pod lavicí si lehli uhonění, vlak supe.
Ušaté zajíce, v kožichu krev a kropenaté koroptve
a jabka z košů a hrušky se rdíti zří oko tvé
v tom klubku lidí na chodbách, kupé, průvanu dveří
a v oknech, v nichž hluboký les se chladivě šeří,
tvé nozdry sílu ozonu samot vzdálených vyssály
z těch lovců, teplého září a z psů, již dřímali.
Ne, nebyl již dávno za dnů tak slunný, v nocích tak krásný
rok tisíc devět set devatenáct. To rok je šťastný.
Vzduch zraje ovocnou vůní, i v sadech moh‘ bys čísti,
jak světlé noci jsou kouzelné v opadalém listí.
Kéž přesvědčil bych se, že i v mém sadě tak se daří
všem ovocným stromům a že je také laskavé ke mně září.
Leč kdyby mne viděli v minulost sady jít opadanými,
tu řekli by, nač se vracet? A srdce by zranili mi.
Tam na holé zdi mé hrozny zlatě modrého vína
uzrály snad dříve, než přišly mlhy a deště října
a vše snad je zaraženo předčasným čekáním
a že už jdu, víno voní, již k němu se překláním.
Snad odvážím se a hrozen nabídnu těm, kdož věrni mi zbyli?
Neb raděj má shníti? Snad už jim nebude milý?
Snad nebude smutno, když shoří sám v sobě plamen bílý?