„Stárneme, stárnem’...“ píseň varhan zní
a tónem hlubokým se nad hlavami valí.
Já v černou lavici sed’ v řadě poslední, –
tu s matkou nebožkou jsme sedávali.
Zas cinkly zvonky, mdle tak zazněly,
a s oratoře hlasy zapěly.
A jako mlhy těžké, v spousty hlav
skly barevnými slunce stříkl příval,
to změněný a sestárlý již dav,
leč píseň známou stejným rhytmem zpíval;
řad žlutých začernalých kotníků
převracel texty sešlých zpěvníků.
Hned poznal jsem tu starou lavici,
zde sedávala vždycky. V bázni teskné
já její šat jsem třímal šustící
zahloubán v tóny varhan slavné, vřeskné,
co modlitbu svou za mne hledala
a sepiaté své ruce zvedala.
Ó jarní jitra, jak ta zářila,
když oknem otevřeným v listí lípy
zář teplých paprsků se čeřila
a do zpěvníku bodala své šípy
a v tmavých vlasech matky častokrát
svůj hravý rozvířila zlatý spád.
A z její korálkové mantily
(jak v šedesátých letech nosívaly)
se paprsky k mé hlavě rozlily:
hned skvrny vosku na lavicích plály
ze skapaných svěc pohřbů minulých
a slavností v tmu roků zhynulých.
Zhynuly, minuly a v bouři let
slavnosti mnohé přešly, pohřby lkavé...
Přechází mladost – laškovných pár vět!
Dnes člověk tápe v lidské směsi dravé
jak žitím spráskaný a smutný pes. –
Tvá modlitba jak hřála by mne dnes.