ROZSTŘIKLÉ BARVY
BÁSNĚ – 1896.
PRAHA 1897.
NÁKLADEM ČASOPISU „SALON ODMÍTNUTÝCH“.
TISKEM EM. STIVÍNA.
[3]
Strhněme přec jednou falešné masky
těm stupidním mozkům morálných (a snad také cudných!) rádců
a v Života lávu se vrhněme v plné své vášnivé síle,
hotovi dopít až na dno horkou tu číši opojné Rozkoše –
A pak ať v strnulý sloup se obrátí naše smyslné oči...
[5]
Píseň letního večera.
Ó vášnivé hodiny rozkvetlé v závratných touhách,
když za němých večerů v osamělém parku,
má Venuše, tak sami spolu dlíme –
a blízká, měsíční noc svůj černý rubáš nám nad hlavami tká!
Dráždivou vůní zrosené trávy mé nervy se spíjí,
mým chorým srdcem zmítá a vlní se to sladké chvění
zrozené v nádherném Paláci mé Čisté Lásky...
Vzduch vlhký jitří čímsi...
Vše překypuje něhyplným blahem...
A v libý souzvuk zladěna se nese mystickým krajem
démonická hymna Rozkoše a Touhy.
Zda cítíš to také má Jediná, má Anadyomena,
když tvá znavená hlava s rozpuštěnými vlasy
na drsná prsa moje v agonii klesá
a rty mé vášní prahnoucí líbají tvé plné, růžové prsy,
tvé snědé v měsíce záři plající boky –
to celé tvé rozchvělé, obnažené tělo...
– – – – – – – – – – – – – – – –
Ó, nervosní hodiny němých a vášnivých večerů v osamělém parku!
[7]
V tajemné předtuše...
Zlákána Tajemstvím neznámých zemí
dala se duše má v šílený let
za nocí bez lesku, bez stínu,
za vlahých nocí měsíčních.
Vzrušena klidem dálných těch krajin,
nervosní prochvěna touhou,
zírala Duše v extasi němé
na tiché břehy vysnělého Šíra. –
V tajemné předtuše budoucích Snění
spustila bezvládně yachty své kotvu...
Pozdravem pěli Jí neznámí Bratří
nadšený hymnus Nového Žití.
[8]
Despotko sladká!
Despotko sladká mých smyslných chtíčů!
Žárem tvých opojen zraků,
rozpálen horkem tvých vábivých ňader,
divokou, pekelnou rozkoší spit
vrhám se na tvé rozchvělé tělo
v své chvíli nejslabší!
Znaven přívalem polibků,
polibků budoucí matky,
zápasím s tebou, grisetko sladká,
vábivý démone mé zjitřené touhy.
– – – – – – – – – – – – –
V naději vášnivé naše spletená těla
slaví své nervosní hody, bouřlivé hody,
smyslné hody
horečné, blasfemické lásky.
– – – – – – – – – – – – –
Opojen vůní, jíž dýše bílé tvé maso,
růže rozpučelých prsů horkých tvých prsou,
více tě miluji, despotko sladká,
despotko mě zjitřené touhy.
[9]
Zimní večery.
Kol nás tak bílo – a všude mrtvé ticho,
hluk profanního dne jakoby uspán v sněhu hlati mdlé,
v níž hýří jen brunatný měsíc v mystické lázni
a mdlý svit plynu rozteklý z kalných luceren.
A co zatím mráz rozsévá chladné, strnulé květy,
z těl našich ssálá žár rozbouřené krve,
napjaté nervy naše chvějí se divokou touhou v extasi němé – –
Kol šíje ovlhlé, rozechvělé ruce
se k objetí vášnivému zmateně pnou,
až prochvěje v nás teplo našich boků
v tom sladkém splynutí těla k tělu...
[10]
O, noci...
Ó, tajemství nocí vášnivých! Stín rozpoutané Rozkoše když tajemným instinktem svádívá milence (strýzněné krutostí chtičů!) v svůdné objetí blasfemické lásky, vášnivé polibky když v nervosní extasi s jich fialových splývají rtů, jak němý asketa dýšete vůni panenských ňader, ssugerujících svou bělostí a dmoucích se rozkoší v oválných vlnách.
Ó noci vášnivé!
Ó, tajemství nocí bezcitných! Mystické peruti rozkladné, vyzáblé Smrti když zalehnou na lože Zničení v horké podušky páchnoucí smrtelným puchem a rdousí poslední záchvěvy své vysílené oběti, svým černým stínem děsíte vytřeštěné zraky zmírajícího a dusíte příšerný, poslední jeho chrapot.
Ó noci bezcitné!
[11]
V hodinách touhy.
Puzen své Duše rozchvělou trýzní
k tobě se utíkám, milenko má...
V ňadra tvá klesám panenská
v extasi horečné, uštvaný tajemnou touhou.
V objetí vášnivém nech spočinout
nadějí slepého štvance...
– – – – – – – – – – – – –
Zornice naše až divoce vzplanou,
teplo těl našich v jedno až splyne,
v zajetí své tě odvedu znavenou, ó Slabá,
jak mocný suverén, vítězstvím spitý
Svou nejrozkošnější markýzu.
[12]
Mrtvé přátelství.
(F. S.)
Již dotrpěl jsi. Vyprchal duch z Tvého těla,
z chorého, vychladlého těla, mrtvý příteli...
– – – – – – – – – – – – – –
Otráven spleenem zhnuseného Života
jak bledý stín se ztrácel v beznaději,
až znikl zcela v lůně neznámého Šíra,
o němž tak rád jsi sníval,
když horečkou se chvělo Tvoje tělo
a duch tvůj zalétal v kraj neznámý.
Polibek vlahý vtisklo v horké čelo Tvé
Spříznění tiché...
Vyhublé, hnusné ruce Smrti
dýšící mráz a rozkladný jen puch
objaly kostru Tvého těla vyhublou,
až smrtelný pot porosil Tvé údy –
A hrůzou vyzněl děsivý skřek z Tvého hrdla,
svým kalným zrakem vzhléd’ jsi na nás
tak plaše
– – – a naposled...
[13]
Nálada.
Na vlnách Osudu Život můj divoce hrá,
s bouřlivým rykem žene se k předu
v ječící vlny dalekých, neznámých krajin,
o svoje Bytí jen musí se rvát.
Naděje lákavá v lepší vlast Budoucna
k šílené pohání Život můj plavbě
po mořích Neznáma, – –
by jednou i s člunem rozbitým
v klín zrádných padl vod...
[14]
Stesk duše.
Snů pestrý roj se tiše vynořil
z paměti nedozírné hlubinyhlubiny,
roj snů již dávno vybledlých
a v šeru duše zapadlých.
Vzpomínky svadlé v teskném průvodu
zas duší mojí táhnou znavenou –
stín hořkostí v ni znovu rozestřou
v zhrdání bídným životem.
Zdrásána duše v žhavém nitru svém
bývalé milenky své fantom zří,
dnů vášnivých se v mlhách tají bouř –
ó žel, že dávno stišených,
tak dávno stišených – – –
[15]
Zapadlým krajem.
Nálada.
Nezkrotná touha Samoty
žene mě ven v tmavé kraje,
v zapadlé kraje hnusného města,
v zákoutí tonoucí v orgiích pustých.
Rozplizlé šero večera
hází své bázlivé stíny
po sešlých střechách odporných doupat. –
Všude ticho, podivné ticho, –
slyšet jen slabý kročejů zvuk,
a ty se ještě ztratí hned v šeru,
v zeleném brlohu,
kde koupíš za trochu kovu
znavené tělo grisety svůdné,
svůdné víc nahosti kouzlem –
Známé to figurky vyžilé
míhat se pod okny zřím,
pod okny s zelenou záclonou, –
jakoby čekali na známý pohyb
nahého ramene prostitutky,
buržoy těmi tak často upotřebené.
Žlutý svit posněžené lampy
[16]
ozáří na chvíli smrtelně bledé jich tváře
rozkoší příšerně stažené, –
a zas to mrtvé ticho...
– – – – – – – – – – – – –
Bezvládně oddávám se myšlénkám,
tkám křídla rozpoutaným Illusím,
když zalehnou mi v uši tak bizzarní tony
starých, rozladěných skřipek,
jež k boku tiskne snad pobuda spitý
v pověstném bordellu, plném vábivých griset
sedících na klíně vyžilých, zmožených hejsků.
Divné to chvíle orgií pustých,
za zvuků bídného nástroje,
bordell když plný je kouře,
v němž tratí se i portrét kteréhos mrtvého panovníka
i zčernalý obraz krále Gambrina, –
a spito vše je vilnou únavou – – –
Ó, bídná, prodejná societo!
[17]
Agonie.
Ó chvíle úzkosti, za nocí bázlivých
má duše v nervosním když hyne chvění,
jak žena zhýřilá když ve hrách zuřivých
utichá v křečovitém zaúpění.
Stín únavy v mé rozlévá se duši,
zvon Smutku v ní již svoje hrany bije,
v svém nedosnělém snu pak dobře tuší
počátek příští agonie.
[18]
Nemoc.
Nemesis přísná jednou zas vzpoměla na mě!
Zmučen krutostí rozkladné Nemoci,
již stále u lože jasně zřím jak němou sfingu,
sfingu mých bezesných nocí, –
v nervosní úzkosti čekám již konce.
Rány mé stále se jitří, víc a víc pálí,
zkažená krev podivně syčí
v rozchvělých nervech, ve vyschlých žilách, –
vyhublé prsty s fialovými nehty
zarývám zoufale ve spráhlé tělo.
Ó, tuším teď, otrok tvůj slabý,
že brzy již přijdeš, netvore – Smrti,
v pekelném objetí tvém bych doúpěl
v bolestech němých...
A rány jitří se dále a pálí.
[19]
Fine.
V mé duši holý sráz tak němě trčí,
skalisek Smutku pln a Pochybností –
puch stlelých Nadějí v ní dávno hostí,
krev shnisená jen zvolna v žilách srčí.
A fantom uštvané mé duše šeré
v snů mlhách svoje blízké tuší Fine,
když schvácen Života hrou krutou, hyne –
(Smrť skřehotá své chladné Miserere...)
[20]
Poslední večer.
Dlouhé pohledy ssálaly z tvých ubledlých očí,
když nervosně šeptaly tvé rty, že zítra již
odvede si tě počestný měšťák ve svůj krb,
by po dlouhá léta snad bylo mu mladé tvé tělo otrokem slabým
hovícím jeho zvířeckým, znovu vzplálým chtíčům a choutkám...
A horké slzy vytryskly z očí ti zoufalých
rosíce tvoje cudná, rozbouřená ňadra,
jichž netknul se ještě zženštilý hřích –
jen rty mé žhavé líbaly teplé jich prsy
a zarudlé jejich pupence,
když v úzkostech se stulilo chvějící tvé tělo v mé lokty.
Měl jsem snad ještě víc tvé srdce rozdrásat svojí výčitkou?
Ó nikdy!... Ale palčivou touhou spíti se musí má duše
a mstít se, barbarsky mstít se za slabé tvé tělo!
– – – – – – – – – – – – – – – –
Kolem nás noc již šuměla,
když táhlým, nervosním polibkem rozloučila se naše těla...
Ano jen těla...
A mrazivý smutek zanesl spleen v dvě otrávené duše.
[21]
– V mdlých vůních tuberos, jež dýší zapomnění,
mé touhy, naděje se nesplněny skojí
a půjdou jako stín, jak nedosněné snění
za stínem duše mojí.
Jiří Karásek.
[22]
OBSAH:
Píseň letního večera.
V tajemné předtuše...
Despotko sladká!
Zimní večery.
Ó, noci...
V hodinách touhy.
Mrtvé přátelství.
Nálada.
StezkStesk duše.
Zapadlým krajem.
Agonie.
Nemoc.
Fine.
Poslední večer.
E: av; 2004
[23]