Zimní večery.
Kol nás tak bílo – a všude mrtvé ticho,
hluk profanního dne jakoby uspán v sněhu hlati mdlé,
v níž hýří jen brunatný měsíc v mystické lázni
a mdlý svit plynu rozteklý z kalných luceren.
A co zatím mráz rozsévá chladné, strnulé květy,
z těl našich ssálá žár rozbouřené krve,
napjaté nervy naše chvějí se divokou touhou v extasi němé – –
Kol šíje ovlhlé, rozechvělé ruce
se k objetí vášnivému zmateně pnou,
až prochvěje v nás teplo našich boků
v tom sladkém splynutí těla k tělu...
[10]