Poslední večer.
Dlouhé pohledy ssálaly z tvých ubledlých očí,
když nervosně šeptaly tvé rty, že zítra již
odvede si tě počestný měšťák ve svůj krb,
by po dlouhá léta snad bylo mu mladé tvé tělo otrokem slabým
hovícím jeho zvířeckým, znovu vzplálým chtíčům a choutkám...
A horké slzy vytryskly z očí ti zoufalých
rosíce tvoje cudná, rozbouřená ňadra,
jichž netknul se ještě zženštilý hřích –
jen rty mé žhavé líbaly teplé jich prsy
a zarudlé jejich pupence,
když v úzkostech se stulilo chvějící tvé tělo v mé lokty.
Měl jsem snad ještě víc tvé srdce rozdrásat svojí výčitkou?
Ó nikdy!... Ale palčivou touhou spíti se musí má duše
a mstít se, barbarsky mstít se za slabé tvé tělo!
– – – – – – – – – – – – – – – –
Kolem nás noc již šuměla,
když táhlým, nervosním polibkem rozloučila se naše těla...
Ano jen těla...
A mrazivý smutek zanesl spleen v dvě otrávené duše.
[21]
– V mdlých vůních tuberos, jež dýší zapomnění,
mé touhy, naděje se nesplněny skojí
a půjdou jako stín, jak nedosněné snění
za stínem duše mojí.
Jiří Karásek.
[22]
OBSAH:
Píseň letního večera.
V tajemné předtuše...
Despotko sladká!
Zimní večery.
Ó, noci...
V hodinách touhy.
Mrtvé přátelství.
Nálada.
StezkStesk duše.
Zapadlým krajem.
Agonie.
Nemoc.
Fine.
Poslední večer.
E: av; 2004
[23]