VOLANÍ DO KOSMU
[3]
VOLÁNÍ DO KOSMU
[5]
Vyznání bytí.
Nikdy jsem nevystoupil do končin ledovců. A přece žiji nad nimi. Jsem mimo vzdušnou sferu země, kde sluneční paprsky nemají prostředí, v němž by se proměnily v teplo. Svit slunce a hvězd je tam právě jen světlem. Jsem ve sfeře bytostného života, v němž síly se neproměňují a zůstávají tak, jak vyšly ze svých zdrojů. – Jsem nejjednodušší jedno, jsem já, třeba bylo ty, on, ona, ono, někdo, něco, kdo a co nejjednodušším já, mimo mne, ve mně, se mnou, pro mne a mnou. Jsem síla, jsem bůh,
7
jsem kosmos, jsem člověk – bytostně a prapodstatně. Jsem to vždy a nebyl jsem to stále. – Než jsem vystoupil nad ledovce, nebyl jsem svět, protože nebylo osy, a nebylo osy, protože nebylo druhého polu. Byl ve vesmíru, v jednom, a ve mně bylo hledání druhého polu a kypění chaosu, rozvířeného hledáním mého já méně já. Byl to pohyb mrtvých věcí, dříve než bude pohybem živých. Byl to krystal, jenž zplodil rostlinu, jež zplodila zvíře, jež zplodilo člověka, jenž zplodil ducha, jenž zplodil boha, jenž zplodil jedno, jež zplodilo bohy, kteří zplodili duchy, kteří zplodili lidi, kteří zplodili zvířata, která zplodila rostliny, které zplodily krystaly, které zplodily jedno – věčně jedno a všechno, já a já-ty, něco a něco-nic. – Nikdy jsem nesestoupil na dno důlu. A přece žiji pod ním, ve žhavém jádru země, jehož žhavost nemá síly, aby byla světlem, v propastech hmoty. Jsem v nejvlastnější sfeře země, kde všechno je země, voda, oheň, vzduch, živelně rozložené a přece osobně spojené prouděním a kolotáním v prahmotě. Jsem tíha země, jsem tvárnost vody, jsem sklad ohně, jsem všudypřítomnost vzduchu. – Byl jsem a budu hmotou v její živelné prabytosti. Jsem země, kroužící hmotou vesmíru, jsem vesmír, jsem slunce, jsem hvězda, jsem tělo, jsem stvol, jsem nerost, jsem něco i nic, jsem prahmota, jsem vše. Jsem
8
člověk. – Muž i žena jsem. Plodím i zabíjím, rodím se a mru. Jsem dobro a zlo, život a smrt, ruch a klid. Miluji a nenávidím, vábím a odpuzuji, stojím a kráčím, vzlétám i klesám. Jsem Atlas i Ikaros. Jsem mnohost jednoty a jednota mnohosti. Jsem, který jsem – slovo tělem učiněné. Jsem a žiji ve věčném koloběhu výsostí a propastí a přece tkvím v jejich nejpřesnějším středu: Já, jeden ve všem a všechen v jednom. – Budiž velebena nejsvětější trojice boha, člověka, hmoty, jež je všude a nikde, vždycky a nikdy. Amen.
9
Náběh k vnitřní svobodě.
Jsme z lůna jednoho, jsme podoby praobrazu, nebeského člověka, z něhož jako létavice z ústředního slunce jsme napršeli do chaosu. Zde praduch a prahmota, ač jedno, nesloučili se ve svém projevu trvale, nýbrž zasnubovali se nesčetněkráte jako muž a žena, nežli se našli jako poly a utvořili osu světa. – V tom je obdoba pro všechno dění a opakování, jež vzniklo po onom praskutku. Bytosti to žijí. Proto lidská myšlenka, nechápajíc pračin, vrhá vůli k uskutečnění, vystřeluje šípy
11
nároků a povinností po všelikém ne-já, hledajíc ty-já. Bloudí ke skutečnosti. – Jediné možné stanovisko je beznáročnost. Tuším v ní rozluštění lidské svobody individualní. Nepoutám-li nikoho nárokem, nekladu naň nijaké povinnosti a dávám mu volnost plného, nespoutaného rozhodnutí o vzájemném poměru vnitřním, pospolitém a přírodním. – Zemská osa beznáročnosti a povinnosti, myslím, je víra. Věřím-li, vzdávám se nároku, poněvadž uskutečnění, v něž věřím až k přesvědčení, činí nárok zbytečný. Povinnost, jež jest (bez jakékoliv možnosti) svobodným rozhodnutím, pak ovšem neexistuje, poněvadž uskutečnění jest bytostným děním. Leč, nechť tomu jest jakkoliv, víra, jež spojuje bytosti třeba jen na chvíli, nemůže býti změněna a odvolána, již proto jen, že byla bytostně žita jako skutečnost. Slovo stalo se tělem. A jen tělo lze změnit, nikoliv živoucí bytost, nikoliv zažitou skutečnost. Ta trvá. Slyšte, vy poly, jež hledáte, abyste stvořily světy: Skutečnost zažitá trvá! Až se najdete, nelze Vám shledání odvolat i kdybyste odkládaly svůj tvůrčí čin do nekonečných budoucností. Nezměníte skutečnosti a utvoříte světy. Slyšíte?
12
Modlitba přetékajících číší.
Není prázdnoty. Všechno je plno až k přetékání. Ve větvích našich bytostí září Myšlenky, jako za oné zimní noci ve stromech hvězdy, podobající se stříbrným plodům. Naplňují nás i v bezvědomí, i když sníme, i když jsme zemřeli. Nelze, aby jich nebylo, když jednou byly a zazářily v našem vědomí. Co jest, třeba jen jedenkrát, jen na nepomyslitelný zlomek vteřiny, v čase neb mimo čas, v prostoru neb mimo prostor, bylo dříve a bude potom. Bylo, jest a bude, pokaždé snad jinak, ale jest věčně.
13
V tom jest věčnost a plnost moje, tvoje, všech a všeho. A bezpočet stříbrných plodů zraje na našich stromech jen v tichých nocích, kdy bytost ví, že jest já, a kdy ty není jiné já. Tehdy z vesmírného moře, jež nemá břehů a přece jest nejpevnější a nejvroucněji vyhlíženou pevninou, bez zvuku a nevyslovitelně se vrhá do vyschlých našich číší trojjediný proud Bytí, Myšlenky a Života, aby v nich vřel, stoupal a tryskal přes okraj a dále se řítil v úchvatném a nezadržitelném koloběhu do jiných bezpočetných číší bytostí a věcí. – Přesvaté vodopády Věčnosti, Nesmrtelnosti, Skutečnosti! – Neustaňte nikdy naplňovati naše vědomí. Ne pouze ve svatých nocích, kdy široce otevřené oči vidí vše, co ruce nezachycují a před čím rty bezradně se svírají v mlčení, ale i za zářících polední před tváří celého stvoření naplňujte, naplňujte, naplňujte naše já svým Vědomím, svým slavnostním kladem až k bezvědomí záporu. Amen.
14
Modlitba, jež nedostala jmena.
První vdechnutí dítěte, jež bylo vyneseno z mateřského lůna, a poslední výdech umírajícího, jenž bude vložen do lůna přírody, toť bolest Země, jež nezměrnou tíhou položila se na volnou bytost, již zákon nutká k putování. – První výkřik a poslední šepot! Jaké to úžasné napínání lučiště našeho vědomí až k zlomení, až k mlčení. Sfera země jako obří ruka spočinula na naší hrudi, když jsme se zrodili, a život, jehož proud nás vynesl na zelenou pevninu, bojovným pokřikem zmocnil se vzduchu.
15
A v poslední vteřině táž ruka vytlačí z hrudi dech s posledním zašeptnutím oddanosti věčnému, slavnému životu, jemuž není zapotřebí vzduchu a zemské sfery. Když jsme byli dětmi, plakali jsme drobnými bolestmi těla. Když jsme byli v květu mládí, vášnivě jsme vzlykali bolestmi duše. Když jsme byli v zrání naší bytosti, všechny bolesti uvila země v jedinou kytici těžkých vůní, v jichž kouzlu naučili jsme se poznávati cenu tíhy země a volnosti života. Žehnejme lidskému utrpení posvěcenému bolestí! Těžká hmota země, jako kamenné hradby odlučuje bytosti od toho, co milují, po čem touží. Hle utrpení, z něhož stoupají omamné zápaly bytostí. Přes strmé hradby, dusivým dýmem zápalů derou se k sobě bytosti, rozpínajíce paže k objetí lásky a splynutí. V napjatých lučištích vědomí chvějí se šípy naší vůle namířené k jedinému, věčně hledanému cíli nesmrtelného Života a Bytí. Přijď, ó vytoužená, ó požehnaná hodino, jež dovolíš, aby z našich bezpečně namířených luků vylétly naše šípy, spojujíce mne a tebe v jediném cíli. Žehnejme lidskému utrpení posvěcenému bolestí. Nebude jích ve slunečních krajinách sjednocení. Amen.
16
Modlitba sbratření.
Božská Myšlenko! Jsi jako réva, jejíž nezbadatelné kořeny neodvolatelnou silou rozrostly v bezedných základech nezměrných vinic božství. Tvé pruty pokrývají a prorůstají zdivo paláců kosmu a věčně svěží zeleň tvých listů je jistotou věčnosti bohů a tvorů. Pod loubími tvými od věčnosti zrají sladké hrozny bezpočetných sluncí, souhvězdí a zemí na výsluní Nevyslovitelného, Nepomyslitelného Praslunce Bytí. Pod eternými klenbami vesmírných lisoven vytlačují zbožněné bytosti v lisech nesko-
17
nalé Dobroty z tvých hroznů veletoky předobrého vína, vonícího krásou a chutnajícího pravdou. – A vínem tvým, ó božská Myšlenko, jsou nasyceny všechny sfery až k závratnému přeplnění. Opojené žárem vševědoucnosti hřmí na výsostech, hřmí ve hlubinách, hřmí v šírostech, hřmí v dálkách zpěvem tvých tajemství, ó Plnosti. Šílená radost Vědění, Žití a Tvoření, radost, jež nemůže býti nesdělena, probouzí vše, co spalo v nejzazších hmotách jsoucna. Probouzí se země k nespočítatelným tisíciletím krystalisací, ze středu krystalů probírají se nové bytosti, aby ožily v živočiších Země, Vody, Vzduchu a Ohně. – A ty, člověče, snící tvůrče, myšlenko Myšlenky, spíš a neslyšíš? Probuď se k božskému hodokvasu Vesmíru. Kratery vína a světel voní a přetékají. Probuď se, pospěš a čerpej! Neboj se svatého opojení, v němž zapomeneš prostoru i času, zapomeneš, žes byl a že budeš, a rozpomeneš se, že věčně jsi bohem v nesmírnosti božství. Naplň svou číši a pij; vyprázdni, znovu a bezpočtukráte čerpej, pij a pij opojený leč neomámený pijáku Věčna. Nechť víno rozpoutá bolestně sevřená ústa, nechť zajásá na tvých rtech chvalozpěv předzpěvovaný sferami kosmu: „Z jednoho bytí a z jedné myšlenky jsme vyšli a jeden nesmírný dech nás žene jako průvod slavnostních lodí ke hrám neznámých tajemství po širokém proudu jediné řeky života.
18
V okruzích nesmírných rozpjetí plujeme věčností k jednomu dálnému cíli. Z propastí krásy jsme vyšli, v její propasti jde naše pouť. Bytosti hvězd, sluncí, souhvězdí, komet, mlžin, světelných tříští, andělské kůry, bohové nadsvětní, bohové tvůrčích rodů a zbožnění heroové, bohyně matky a bohové nadšených vznětů! Jásejme, zdvihejme číše kypící ohnivým vínem Myšlenky bytí. Bratří a sestry, pijme jednotu nesmrtelného žití pro tvůrčí děje nezbadatelných věků věčných přítomností. Slyšíš, spáči pozemské hroudy? Probuď se, dívej se, napij se, žij! Lidský bratře a sestro: Nechť žije bratrství kosmu v náručí odvěké Myšlenky božství!“ – Toť píseň blažených sfer. Otevři oči, má sestro, obtěžkané spánkem země, připrav koruny z růží, křišťálné číše a nachová roucha. Promluv jediné slovo posvěcení, než přistoupíme k hostině bohů a světů, jen jediné slovo: Bratře! A myšlenka nebes vtělí se na zemi, uchvátí všechno, co v cestu nám položil zákon.
19
Modlitba ke jmenu Vlasta.
Velebí duše má požehnanou chvíli, kdy Vůdce pohleděl v široké dálky Země s vrcholu hory a v zanícení tvůrčí milosti zvolal: Má vlast! Tehdy duše Země obtěžkala v náručí Vůdce a laskána jeho něhou a věrností zrodila bytost, zářící moudrostí, silou a krásou. Zrozena před závistivými pohledy dětí cizích vůdců vrůstala živelnou silou hluboko do útrob matky a do výše drala se v náručí otce, jako bělokorá bříza – vtělení lásky a síly. To byla bytost Národa. – Bohorodá! Dcero nebes a země,
21
zplozená v rujném objetí Země semenem Ducha, buď pozdraveno posvátné jmeno tvé, jež dala ti matka: Vlasto! Ve jmenu tvém vyslovujeme s posvátným trnutím všemoc tvé matky, Vlasti, v níž proudí neznámé síly trvání a moc vlády tvých rodů na věky věkův. Ve jmenu tvém plane žeh ducha tvého otce, jejž tvá matka volala v planutí své lásky jmenem Čech. – Vlasto, má vlastní bytosti, jejíž jmeno mi dáno temným tušením mých roditelů, cítím, jak kořeny mé duše nevývratně utkvěly v pramáti mojí, jak mé tělo dychtivě tulí se v duchovou náruč mého praotce. Cítím tvou moc, jež rozpíná moje paže k vladařskému objetí něhy a lásky. Miluji živelnou něhu Země a žádám ji všude. Miluji mužnou lásku Ducha a žádám ji všude. Žádám a dávám ve jmenu tvém a v moci tvé, Vlasto.
22
Modlitba k Bolesti.
Mandlový keř roste na strmém úbočí břehů jižního moře. Jeho kvetoucí větve vítají plavce při jarních návratech z dalekých krajů a první bouře roznášejí, ach, v neznámá místa růžové lístky jeho květů. A když v neúprosných žárech leta uzrály jeho sladké plody, přicházejí děti, muži, ženy, starci a stařeny, aby sčesávali dlouho očekávanou úrodu, o jejíž zdar nepečovali a přece jen lačnějí po její hojnosti. Prudká touha života nalévala silou víry jeho kořeny, když vášnivě objaly mateřskou skálu,
23
do níž jeho rodné símě bylo vloženo osudem a prozřetelností. Ze vší své síly ssál sporou vláhu, již zadržely prorvy úbočí z bohatých jarních lijáků. Vzepjetí víry v život dalo mu krásu květů, jíž nebyl si vědom, dokud první plody neobtěžkaly jeho štíhlé pruty. Pak bolest první sklizně a odchod prvních sklízečů zalomcoval jím pláčem opadávajících listů. Bolesti zasvětitelko! To byl můj život. Přicházíš jako těžký, žhavý jižní vítr, abys mocně vzedmula klidné vody života, abys vlnami osudu bila do útesu bytí, abys shromáždila obludy černých mraků, abys ohnivými blesky rozrývala hruď a hromovými ranami otřásala vědomím. Byla jsi u mé kolébky a věrně provázíš mne životem. Tvé doteky jsou plny něhy, když zadržuješ touhy, jež nelze splniti, neúprosně mučíš v rozžhavených kleštích vášní vědomí, jež otročilo všednosti. Bleskem a hromem ponížení, zrad, posměchu a náhlých zoufalství burcuješ vůli k životu nitra. Dýcháš svým žhoucím dechem na ospalé oči, aby jasně prohlédly a spatřily počátek Cesty, Pravdy a Života. Tam stojíš jako archanděl-průvodce, archanděl-osvoboditel, archanděl-strážce prahu božských světů. Vedeš netušící a vzpírající se končinami těla, světa a ďábla. Osvobozuješ zneuctěné všedností z okovů vlastní slabosti. A když jsi je vzpřímila před prahem věčnosti, zjevuješ se jako neúprosná strážstráž,
24
jež žádá heslo lidské a božské svobody. Přistupuješ ke všem, ale ne všichni tě přijímají, neznajíce tvého poslání a milosrdenství. Nevědí, že vedeš, že osvobozuješ, že připouštíš k tajemstvím života jen ty, kteří tě přijali a tvým dobrodiním shlédli cestu. Přesvatá bolesti, buď s námi vždy, dokud nesbělí poskvrněná roucha našich duší, dokud nezjasní se náš zrak až k jasnovidu, dokud naše vůle se nepřemění v zářící, přepevný démant, dokud naše ruce zbavené chvění nejistoty neotevrou brány věčnosti a naše kroky nevstoupí na cesty nesmrtelnosti. Bolesti, jež dáváš se všem, v nichž jen málo vyvolených vlastním jejich rozhodnutím spojuješ v Bratrstvo vesmírné Svobody, buď s námi až do hodiny našeho osvobození. Amen.
25
Nevýslovné.
Jdeme cestou, tmavou cestou hledajících duší. Hledáme cíl, třeba bychom si říkali, že cílem je nám Bůh. Leč Bůh se nám dosud nezjevil. Hledáme cíl, třeba bychom si říkali, že cílem je nám Slunce. Leč duchovní slunce dosud nevychází na tmavém našem obzoru. Neznámy jsou nám i temné krajiny našeho putování. Známe je sestro? Jen tušíme zaliti tmou a sensorium lásky dohaduje se na ztemnění obzorové čáry. Podej mi ruku, sestro, ať propastná úzkost osamělého poutníka se uklidní vědomím, že
27
první bezpečný, správně nacílený krok byl vykonán. Proč tak? Nevím jakým důvodem jistoty vím, že duše – setkavší na stejné cestě – jsou si neklamnou přípovědí toho vášnivě hledaného bezejmenéhobezejmenného a přece oplývajícího mnohostí, přemírou jmen. Díky tobě od věků mi zaslíbená za podání ruky, za oddané přichýlení hlavy, za teplo tvého pohledu, za políbení míru. Klid – nelze vysloviti – víra v tebe a naše setkání a v to, co je za ním – věky, aeony, věčnosti a co je za nimi – koloběhy životů v nepohnutém klidu – jediné obejmutí, spočinutí, splynutí a zjedinění ve dvou a jediném. Hle, jak slova má šílí kolem toho, co jest.
28
Monolog šíleného žida.
(Fragment.)
Gojim věří, že na počátku bylo Slovo, skrze něž všechny věci učiněny jsou. My věříme knize našich otců, že nepomyslitelnou hruď Nevýslovného před počátkem počátků rozechvěl vzdech, jejž vzbudilo obživující těhotenství po sebeoplodnění Myšlenkou. A tento vesmírný vzdech, v němž chvělo se všech dvaadvacet písmen, prodral se ústy Věčného Starce jako úžas i touha, jako věčnost zakřiknutá a odmlčující se v prvním útvaru slova, v Adamu Kadmonovi. Věčný, jehož nevýslovné jmeno velebeno
29
budiž na věky, nepřisuzujž mi toho za rouhání, cítím-li, jak atom mé bytosti chvějící se soupodstatně v oné nebeské a nepojatelné bytosti, jásal obdivem a láskou v živém vichru prvého stvoření. – Dvojpohlavní atom vířící v sobě a kolem sebe, hnaný věčným dechem ke skalám kosmické hmoty, aby na nich se roztříštil... Roztříštil se... Boží dech rozvanul dva... Nesmírné věky jsi hledal, bolavě toužil. Nevyzpytatelná moudrost a láska přibližuje roztržené poly, stále blíž, stále blíž. Cítíš přece oheň ztavování v sobě a sálá i z ní. Svět připoutal tebe i mne na úskalích našich těl, aby strašní supové osudu je rozžírali. Blesk... vykoupení... kdy?
30
Tato kniha
s původními dřevoryty
Josefa Váchala vyšla jako druhý
svazek knih „Stříbrného kruhu“ nákladem L. Danko,
Košíře 237, tiskem Al. Koníčka
na Král. Vinohradech,
roku 1919.
E: jf; 2005
[31]