Monolog šíleného žida.

Monolog šíleného žida. (Fragment.)
Gojim věří, že na počátku bylo Slovo, skrze něž všechny věci učiněny jsou. My věříme knize našich otců, že nepomyslitelnou hruď Nevýslovného před počátkem počátků rozechvěl vzdech, jejž vzbudilo obživující těhotenství po sebeoplodnění Myšlenkou. A tento vesmírný vzdech, v němž chvělo se všech dvaadvacet písmen, prodral se ústy Věčného Starce jako úžas i touha, jako věčnost zakřiknutá a odmlčující se v prvním útvaru slova, v Adamu Kadmonovi. Věčný, jehož nevýslovné jmeno velebeno 29 budiž na věky, nepřisuzujž mi toho za rouhání, cítím-li, jak atom mé bytosti chvějící se soupodstatně v oné nebeské a nepojatelné bytosti, jásal obdivem a láskou v živém vichru prvého stvoření. – Dvojpohlavní atom vířící v sobě a kolem sebe, hnaný věčným dechem ke skalám kosmické hmoty, aby na nich se roztříštil... Roztříštil se... Boží dech rozvanul dva... Nesmírné věky jsi hledal, bolavě toužil. Nevyzpytatelná moudrost a láska přibližuje roztržené poly, stále blíž, stále blíž. Cítíš přece oheň ztavování v sobě a sálá i z ní. Svět připoutal tebe i mne na úskalích našich těl, aby strašní supové osudu je rozžírali. Blesk... vykoupení... kdy? 30 Tato kniha s původními dřevoryty Josefa Váchala vyšla jako druhý svazek knih „Stříbrného kruhu“ nákladem L. Danko, Košíře 237, tiskem Al. Koníčka na Král. Vinohradech, roku 1919.
E: jf; 2005 [31]