Vyznání bytí.
Nikdy jsem nevystoupil do končin ledovců. A přece žiji nad nimi. Jsem mimo vzdušnou sferu země, kde sluneční paprsky nemají prostředí, v němž by se proměnily v teplo. Svit slunce a hvězd je tam právě jen světlem. Jsem ve sfeře bytostného života, v němž síly se neproměňují a zůstávají tak, jak vyšly ze svých zdrojů. – Jsem nejjednodušší jedno, jsem já, třeba bylo ty, on, ona, ono, někdo, něco, kdo a co nejjednodušším já, mimo mne, ve mně, se mnou, pro mne a mnou. Jsem síla, jsem bůh,
7
jsem kosmos, jsem člověk – bytostně a prapodstatně. Jsem to vždy a nebyl jsem to stále. – Než jsem vystoupil nad ledovce, nebyl jsem svět, protože nebylo osy, a nebylo osy, protože nebylo druhého polu. Byl ve vesmíru, v jednom, a ve mně bylo hledání druhého polu a kypění chaosu, rozvířeného hledáním mého já méně já. Byl to pohyb mrtvých věcí, dříve než bude pohybem živých. Byl to krystal, jenž zplodil rostlinu, jež zplodila zvíře, jež zplodilo člověka, jenž zplodil ducha, jenž zplodil boha, jenž zplodil jedno, jež zplodilo bohy, kteří zplodili duchy, kteří zplodili lidi, kteří zplodili zvířata, která zplodila rostliny, které zplodily krystaly, které zplodily jedno – věčně jedno a všechno, já a já-ty, něco a něco-nic. – Nikdy jsem nesestoupil na dno důlu. A přece žiji pod ním, ve žhavém jádru země, jehož žhavost nemá síly, aby byla světlem, v propastech hmoty. Jsem v nejvlastnější sfeře země, kde všechno je země, voda, oheň, vzduch, živelně rozložené a přece osobně spojené prouděním a kolotáním v prahmotě. Jsem tíha země, jsem tvárnost vody, jsem sklad ohně, jsem všudypřítomnost vzduchu. – Byl jsem a budu hmotou v její živelné prabytosti. Jsem země, kroužící hmotou vesmíru, jsem vesmír, jsem slunce, jsem hvězda, jsem tělo, jsem stvol, jsem nerost, jsem něco i nic, jsem prahmota, jsem vše. Jsem
8
člověk. – Muž i žena jsem. Plodím i zabíjím, rodím se a mru. Jsem dobro a zlo, život a smrt, ruch a klid. Miluji a nenávidím, vábím a odpuzuji, stojím a kráčím, vzlétám i klesám. Jsem Atlas i Ikaros. Jsem mnohost jednoty a jednota mnohosti. Jsem, který jsem – slovo tělem učiněné. Jsem a žiji ve věčném koloběhu výsostí a propastí a přece tkvím v jejich nejpřesnějším středu: Já, jeden ve všem a všechen v jednom. – Budiž velebena nejsvětější trojice boha, člověka, hmoty, jež je všude a nikde, vždycky a nikdy. Amen.
9